„Bydlí tam jedna paní, která slyšela od jedné paní, co tam bydlela dřív, že tam bydlel,“ řekl Habásek. „Byl to major od ženistů. Inženýr.“ „Hm,“ zabručel Dvořák. „Od které paní slyšela ta paní, co jste s ní mluvil, že tam bydlel?“ „Ta paní, co jsem s ní mluvil, se jmenuje Hutařová.“ „Hergot,“ zaklel Dvořák. „Jak se jmenuje ta bába, co tam bydlela dřív?“ „Unterweinmüllerová,“ pravil Habásek, jako by vyplivl tasemnici. „Kde bydlí teď?“ „Ta paní to neví,“ pokrčil rameny Habásek. „Děkuju. Tak jeďte k těm Krajinovým. A moc to tam nezdemolujte, nebo se soudruh náčelník nedoplatí.“ Habásek bouchl podpatky a vyřítil se do chodby. Dvořák se ještě zastavil u sebe. Poznamenal si informace pro Velikého a s povzdechem se vydal k Pařízkovi. Záležitosti kolem majora Engla mu nepřipadaly slibné. Na výslech inženýra Krajiny a tajemného obuvníka se těšil. Jenom ten Pařízek mu kazil radost. Ale to už byla tvrdá realita.
39 Pařízek si kupodivu nejdřív zavolal manekýnku. „No?“ řekl, když se posadila na židli naproti akváriu. „Já prosím nevím,“ škytla. „Přece znáte toho pána – no, toho Rudolfa – eh –“ „Kabeláka,“ doplnila ho dívka. „No vidíte, že to jde,“ zaradoval se Pařízek. „Abyste si nemyslela, já mám jeho doklady tady ve stole, víte. Já vím dobře, že je to Rudolf Kabelák. Copak s ním máte? Pomáháte mu v těch kšeftíčkách s botama?“ Dívka se rozbrečela.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238277