Hořící
kůň
nástroje nepřinášely tak vydatné úlovky. Rozhodli se v duchu, že v této věci nebudou toledského komořího podezírat z klamu. „Pak je malá naděje, že Mas’uda ibn Amruse zachráníte,“ řekl sklesle Musa ben Fortún. „Což uzavřít s Navarrou mír? Vyjde to nastejno, Zaragoza, nebo Pamplona… vlastně Nájera – za jejími branami teď král sídlí.“ „A přijmout nevěřícího Sancha, Alláh ho zatrať, jako svého lenního pána? To raději pozvedneme zbraň!“ zvolal Jusúf anNumajrí odhodlaně. „Pokud se bude kdokoli chtít dostat přes hradby Huescy, naši muži budou bojovat do posledního.“ „Defensa numantina,“ zamumlal napůl pro sebe Musa ben Fortún, vzdělaný v četbě letitých spisů. Obrana Numantie… „Nemáte tušení, páni moji, co to sousloví doopravdy znamená,“ zaznělo jízlivě za jejich zády. Prudce se obrátili ke dveřím. Náhle zely dokořán. Plamen lampy se rozkmital a zhasl. Na prahu stál vysoký, prostovlasý cizinec oděný v černém šatu s rudými lemy, jako by se smočil v krvi. Těžký plášť spíná soška jezdce z bronzu, bronzový náprsník chrání hruď: obé zdobí jemně tepané ornamenty barbarského vzhledu. Po vetřelcově boku visí širší zakřivená čepel, ani dýka ani meč, s jílcem zobcovitě zahnutým. Jusúf an-Numajrí vyskočil, ruku na hrušce zbraně – a ztuhl, když se na něj upřely cizincovy divoké oči, třpytivé jako safíry. Al-Tawil se nadechl, aby zavolal stráže, ale výkřik mu uvázl v hrdle. „Klidně zavolej pomoc. Pokud si neceníš života svých hlídačů a chceš o ně zbytečně přijít,“ promluvil znovu příchozí. „Přijdou o krk, že tě sem pustili,“ procedil ’Abbás al-Tawil. „Proč se sem odvažuješ, drzoune?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238276