Promastilo se mi dýnko. Pan učitel rozděloval kuřlavý tabák, školní děti pohlednice z Českého Brodu — už se známkami. Hostili dobří lidé v Poříčanech, ale nejvíce v Kolíně. Tam se už hoši poschovávali v koutech dobytčáku. Už nemohli. Nebylo kam co dát. Huby, žaludky, kapsy — všechno plný. Slyším, jak jeden posunovač se ptá, na kterou kolej nás budou šibovat. „Na posranou,“ křičí vechtr zdálky. Pomyslil jsem si: „Na všecko pamatujou — i na tohle!“ Zatáhli nás na poslední, postranní kolej. Dámy si vystavěly u magacínu stánky s plachtami jako o jarmarce. Měli jsme odpravit hromady párků, vuřtů, jaternic, tlačenky a kotel guláše. Městská rada vyvalila čtyři štěňata kolínského. Krupica pendrek! Naše marška se zachovala krásně. Zmohla to. Hoši se nutili, jak jen mohli. Jedli hrušky, zapíjeli pivem, podpisovali pohlednice, volali „Nazdááár!“. Vagony byly jako květinové vozy. Takové pohoštění, tolik slávy… až bylo člověku do brečky. Vždyť jsme šli pro nic za nic… Měl jsem čepici kol dokola plnou memfisek, kapsy plné, ve vestě husí stehno, brucok plný, tele nabité. Jabka, ořechy strkal jsem za ňadra a pouštěl do podvlíkaček. Už nebylo co kam dát. Rozběh jsem se k strojvůdci. Takový plešárius. Vylezu na stroj. „Pane mašinfíra, nechtějí maso, chleba, hrušky nebo snad pěkný jabko…?“ Zakroutil hlavou, nemoh mluvit — měl plnou hubu. Neřek nic a jen zdvih poklop truhlíku. 96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238178