Málem jsem tím telefonem v záchvatu vzteku někam mrštila. Už jsem si potřebovala zařvat, trochu upustit páru. Ten zoufalý skřek se mi dral z hrdla celý den, až jsem se dávila. Uhodila jsem rukou do volantu a zatřásla hlavou jako nějaké divoké zvíře. Nějaký další alkohol shánějící občan stojící na parkovišti na mě zaraženě pohlédl, načež pevněji stiskl obě hnědé papírové tašky a dopotácel se ke svému autu. Nejspíš si myslel, že jsem opilá. Ještě ne, ale neboj, už brzy budu. Nastartovala jsem a rozjela se zpět do Silenu. Přesně jsem věděla, kam půjdu pít. Když už jsem měla láhev téměř dopitou, vyšel před dům Marlon. Ve tváři měl ustaraný výraz a už vypadal střízlivější. Ne, že by mi mohl něco vyčítat, vzhledem k tomu, jak vypadalo jeho ráno. „Jsi v pořádku, malá A?“ zeptal se opatrně a rozhlédl se kolem. „Víš…“ Pořádně jsem si narazila sluneční brýle na nos a podívala se na něj. „Proč? Copak tohle není dokonale přijatelné místo, kde si můžu sednout a myslet na Zeldu?“ Mávla jsem rukou směrem k ohořelým zbytkům stodoly obehnaným žlutou páskou. Když jsem se vrátila, hemžilo se to tam policisty, ti se však sbalili někdy během mé druhé skleničky. Myslím, že moje přítomnost je znervózňovala. Hlavně potom, co jsem je poctila přednesem jisté slavné folkové písně. Seděla jsem tam sama, zaparkovaná v křesílku stojícím přímo naproti někdejší stodole. Jezero jsem měla za zády. Přinesla jsem si i kbelík s ledem, do něhož jsem uložila svůj čerstvý nákup, který se v už roztékajících se kostkách ledu spokojeně rosil. Na sebe jsem si vzala jedny ze Zeldiných módních plavek, takovou puntíkovanou hrůzu, a zahradnický klobouk, který jsem našla na chodbě. Možná patřil matce, ale nevzpomínala jsem si, že bych ji v něm kdy viděla shrbenou nad záhonkem. Zahradničení, to nebyl její styl. Otec na mě starostlivě hleděl, pohledu na stodolu se však vyhýbal. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238176