98
V 19. století se objevuje také národně-politická a národně-společenská reprezentace šlechty, která prodělala vývoj od počáteční mecenášské podpory v polovině 19. století k aktivní účasti v národním politickém životě druhé poloviny 19. století. František Arnošt Harrach patřil ještě k tradičnímu typu dvorské aristokracie, pro kterou neměla národně-společenská reprezentace takový význam jako reprezentace osobní (rodová). Jeho syn Jan Nepomuk již patřil k novému typu „národně-angažovaného“ aristokrata, pro kterého byla národně-společenská reprezentace stejně důležitá jako reprezentace osobní. Byl vychováván v odlišném prostředí než jeho otec a uvědomoval si své české kořeny. Na rozdíl od svého otce již nevzhlížel směrem na západ k Anglii, ale naopak na východ, k Rusku. Podle Georgieva byl Jan Nepomuk Harrach první významnější aristokrat, který po racionální úvaze, k níž dospěl na základě svých zkušeností, postavil do centra dění slovanský živel jakožto základní stavební kámen moderního rakouského patriotismu. Harrach také jako jeden z prvních šlechticů pochopil význam zdola vyrůstajícího českého národního hnutí v národnostní otázce, spojil s ním budoucnost úspěchu konzervativní politiky a v jeho duchu reformuloval státoprávní program. Své politické představy mohl od šedesátých let, po obnovení politického života v Čechách, aktivně prosazovat vedle spolkové činnosti také v politických orgánech a institucích. Jako příslušník starého českého šlechtického rodu sice dál hájil státoprávní integritu Českého království, avšak nově ji naplnil programem realizace přirozeným vývojem nastoleného požadavku autonomie slovanské části obyvatelstva. Při porovnání obou generací je zřejmé, že zatímco František Arnošt Harrach chápal svoji reprezentaci spíše jako osobní prestiž, která se tu a tam překrývala s veřejnou sférou v duchu zemského patriotismu, jeho syn Jan Nepomuk se již v další generaci aktivněji angažoval v národním společenském hnutí jako mluvčí a reprezentant nově zformulovaného národa. Jinými slovy, lze říci, že na příkladu dvou generací šlechtických aktérů můžeme vysledovat podstatné sociální změny. Tento generační posun odpovídá typologii českého národního hnutí podle Miroslava Hrocha – vlastenecká činnost Františka Arnošta spadá do období národní agitace první poloviny 19. století (fáze B), činnost jeho syna Jana Nepomuka již můžeme zařadit do období masového charakteru národního hnutí a formování politických požadavků národa ve druhé polovině 19. století (fáze C) [Hroch 2009]. Na závěr ještě nutno říci, že Harrachové patřili k nejvýznamnějším rodům habsburské monarchie a velkou měrou se zasloužili o úspěch
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238153