později se začalo pokládat za standard, že antropologové přiznali svým spolupracovníkům jejich existenci, byť někdy z důvodu jejich ochrany pod pseudonymem. Meadová v klasické práci Sex and Temperament in Three Primitive Societies (Pohlaví a temperament u tří primitivních společností, 1935) neuvedla, že hlavním zdrojem informací o arapešské kultuře byl Unabelin. To vyšlo najevo až v pozdějších dílech, kdy jej Meadová nechala vystoupit z anonymity (srov. Mead 1947, 1949). Dnes se pro označení jedinců, s nimiž antropolog během terénního výzkumu navázal kontakt za účelem získávání etnografických dat, stále častěji užívá pojmu konzultant či spolupracovník. Odráží se v tom proměna postavení příslušníků zkoumané kultury v antropologickém terénním výzkumu. Pojem informátor naznačuje podřízené a pasivní postavení. Je třeba mít vždy na paměti, že spolupracovník v terénu není automatem na etnografická data, jádro terénního výzkumu vždy spočívá v osobním setkávání lidských bytostí (viz Crapanzanovo dílo v 5.8). Úspěch výzkumu ovšem nezáleží jen na přítomnosti lidí, kteří mají co sdělovat, ale současně a především na tom, zda se vůbec uvolí ke spolupráci. Zdar celého výzkumu závisí především na osobnostních vlastnostech a životních zkušenostech informátorů. Jejich výběru je proto potřeba věnovat náležitou pozornost. Lidé v každé společnosti se liší svým statusem a rolemi, které ovlivňují perspektivu, z níž vnímají, hodnotí a interpretují svou kulturu. Přínos informátorů pro konečný výsledek závisí rovněž na jejich schopnosti sdělovat a formulovat stanoviska, názory a vědomosti. Kombinace těchto faktorů činí z výběru informátorů složitý a stěžejní úkol. Tak například americký sociolog William Foote Whyte (1914–2000) uskutečnil výzkum mezi italskými imigranty v Bostonu. K úspěchu mu pomohl klíčový informátor Doc, s nímž se seznámil prostřednictvím sociálních pracovníků. Doc se ukázal jako kompetentní informátor, který Whyteovi otevřel dveře do komunity a poskytl mu cenné informace. Bez jeho pomoci by Whyte jen stěží dosáhl dobrých výsledků, protože by jen těžko získal důvěru příslušníků gangu; nabyl jí jen proto, že jej Doc představil jako svého přítele a vyžadoval po něm, aby se tak také za všech okolností choval (srov. Whyte 1993). Najít klíčového informátora proto představuje jeden z nejdůležitějších momentů výzkumu. James Spradley identifikoval pět klíčových vlastností informátora (Spradley 1979: 46): 1. od dětství prochází enkulturací ve zkoumané kultuře, 2. v současnosti je zapojen do života komunity, 3. je neznalý jiných kultur nebo subkultur (Spradley pracuje s pojmem cultural scene), 4. disponuje časem, jenž může věnovat antropologovi, 5. neanalyzuje sdělované informace. Obdobný výčet vlastností informátora podal Marc-Adélard Tremblay (1957). Podle tohoto kanadského antropologa musí být v ideálním případě informátor nestranný při předávání informací, komunikativní způsobem, jenž je pro výzkumníka srozumitelný, ochotný ke spolupráci, musí vládnout – 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS238144