Tajemník něco zabručel a na malý okamžik odvrátil pohled. Sattlerova ruka sebou mihla rychleji, než by sám považoval za možné, a obálka vklouzla mezi listiny. Mohl jen doufat, že je to ta správná. Vypadala trochu jinak než ta, kterou mu donesla paní Richterová, ale nepovažoval za pravděpodobné, že by Albert Richter dál seděl u stolu a otevíral další dopisy poté, co ho něco natolik rozrušilo. „Mám vše, co pan Richter potřebuje,“ řekl. „Děkuji vám za spolupráci, pane…“ „Viktor Schulz, pane. Tajemník pana Ferdinanda Richtera.“ Muž otevřel dveře a vyšel do chodby. „Těšilo mne vás poznat, pane Sattlere.“ Na nádraží Františka Josefa dorazil Sattler jako první. Zamířil přímo k pokladnám, kde překvapil nádražní úředníky fotografií a vyptáváním se na zobrazeného pána. Sattlera naopak poměrně příjemně překvapilo, že se žádný z nich nesnažil ho vyhánět, neobořil se na něj ani mu nevyhrožoval přivoláním policie. Jeden z nich Richtera dokonce poznal – ano, to byl ten pán, který si těsně před odjezdem minulého vlaku do Vídně přispěchal koupit jízdenku. Zřízenec si ho zapamatoval, protože Richter byl křídově bledý a působil nervózně, napoprvé mu dal špatnou částku a neobtěžoval se pak ani pohlédnout na vrácené peníze. Přišel sice jen pár minut před plánovaným odjezdem, ale jeho neklid nevypadal, že by pramenil z pouhého spěchu. Sattler s díky zároveň i zakoupil lístek na další spoj do Vídně pro dvě osoby – a právě když se chystal začít rozhlížet po Křížkovi, Křížek si našel jeho. Měl na sobě cestovní kabát, šálu a tmavohnědý kostkovaný oblek a tvářil se jako někdo, komu služebná donesla zkyslé mléko.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS237995