Letopisy zlomu /101 na Stromě stromů v samém srdci Drungského lesa! Ať ho co nejdřív zvedne ruka nějakého hunnuse! A ať ho co nejdřív použije! Gagáta se začala třást. Pronikalo jí pronikavé a zlověstné mrazení. Na sebe již nemyslela. Co by bylo nejlepší udělat, jak co nejjistěji zdržet vůz? Tak, aby ho Liják nemohl nedostihnout? Ó, že se ale nasměje, až se bude dívat, jak se Onfim nebo Evelína s tvářemi zkřivenými zoufalstvím svíjejí v předsmrtných křečích! Kicuma a Tróši jí je, pravda, trochu líto... Ale copak to nejsou hunnusové? Nikdo, nikdo z nich nesmí uniknout svému osudu. Nikdo. A ani ona, Seamni Oěctacańń. Protože vražda vždycky zůstane vraždou; ani když se jí někdo dopustí proto, aby zachránil svůj lid. Má vyrvat náboj kola? Hloupost, na to nebude mít dost sil. Nebo některému koni přeřezat šlachy? Také hloupost; za celou dobu, kdy pobývala v Onfimově otroctví, se jí nůž dostal do rukou pouze jednou – během nedávného souboje s avlary. A ten jí hned po něm sebrali... Co má tedy dělat? Co? Co? Co?! „Bude lepší, když mě poslechneš.“ Měla pocit, že se jí Kicumův šepot řine přímo do ucha. Starému klaunovi se nějak dařilo mluvit, aniž by pohyboval rty, a zdálo se, že jeho slova slyší pouze Gagáta. „Ano, bude lepší, když mě přece jen poslechneš, Seamni Oěctacańń. Mlč, vůbec nic neříkej. Jenom mě poslouchej. Onfim ve vašem lese něco našel... mám pravdu?“ Gagáta sklonila hlavu. Ještě aby se tak Kicumovi svěřovala s tím, nač před chvílí myslela! „Rozumím,“ zašelestil klaun. „Nenávidíš nás, a jak se ti teď zdá, zcela spravedlivě. Nebudu tě unavovat vyprávěním o tom, před kým lidé v dobách Prvního exodu prchali; o tom, jak danuské kmeny opovržlivě odmítly všechny žalostné prosby o pomoc a jak málem nahnaly první osadníky zpátky do moře... Jenomže lidé neměli kam ustoupit – za jejich zády byla jen smrt, a dokonce ještě něco horšího, než je smrt. A tak přemohli Danu, porazili elfy a zapudili trpaslíky do kamenných hlubin. Teď bys nejspíš moc a moc chtěla, abychom všichni zahynuli. Na sebe přitom nemyslíš. Zákon Danu tě už beztak vyloučil z řad živých. Jsi otrokyně hunnusů! Moc dobře vím, jak se s takovými zachází! Ale počkej, možná se všechno stále ještě dá napravit. Na to jsi nepomyslela, co, Danu, chystající se zemřít?“ Gagáta ho poslouchala, a přitom cítila, jak jí tváře zaplavuje červeň. Starý klaun měl pravdu. Kdysi poslové hunnusů na kolenou prosili Danu, aby jim pomohli... Ale družiny lesních střelců se přes oceán nikdy nepřeplavily. A tehdy začal První exodus.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS237911