Nejradši bych Jakuba znovu pevně sevřela v náruči, ale toto nutkání potlačím a vypravím ze sebe jedinou chabou větu: „Nesmíš si to tak brát, Jakube.“ „Tohle mi říkají všichni,“ zamumlá sklesle. „Jenže ono to nejde. Téměř denně potkávám lidi, kteří mají to samé co já. Lidi, které léčí tím stejným způsobem, kterým za pár dní začnou léčit mě. Všichni vypadají strašně a já si prostě nemůžu dělat iluze, že u mě to bude jinak. Taky ze mě bude hororová postavička, které se nově příchozí člověk bude bát.“ Kousnu se do rtu. Uvědomění, že Jakub má úplnou pravdu, se do mě zaryje jako ostří nože. „Zrovna včera jsem mluvil s kolegou. Jeho první manželka měla to samé, co já,“ pokračuje a hlas se mu místy trochu třese. „Umřela. Netrvalo to ani rok. Nenašli pro ni dárce a chemoterapie nepomohla.“ „To že umřela ona, ještě neznamená, že stejně dopadneš ty,“ opáčím. „Možná to bude trvat kratší dobu. Možná taky delší. Ale pokaždé to dopadne stejně.“ „Ne, nedopadne,“ zakřičím, až Jakub nadskočí. „Jsou lidi, kteří to přežili. Ty můžeš být jeden z nich.“ Sama najednou nevím, jestli se to snažím vsugerovat jen jemu nebo i sama sobě. Jakub, jako by mou myšlenku přečetl, se zatváří pochybovačně. „A vůbec, nebudeme se o tom bavit. Ne tady a ne teď,“ rozhodnu rázně, když se Jakub nadechuje, aby mi oponoval. „Zvedni se, jdeme.“ „Kam?“ podiví se. „Můžeš alkohol?“ zeptám se, aniž bych na jeho otázku odpověděla. „Zatím ještě ano,“ odpoví zmateně. „Tak jdeme!“ zavelím. „Ale kam?“ „Kamkoliv,“ pokrčím rameny. „Dát si něco k pití, bavit se... Prostě 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS237884