Dívka, která v mihotavém světle ohně usrkávala víno, odpověděla: „To je jedno, kam půjdeme. Pro mě je každá cesta báječná.“ „Tak prostě vyrazíme za nosem a uvidíme, kam nás dovede, co říkáš?“ „Paráda.“ Následujícího rána nasedli do Luo Ťiho vozu Accord a vyrazili na západ, zkrátka proto, že tak nemuseli projíždět celé město. Luo Ťi nikdy předtím nezažil jízdu bez předem jasného cíle a náramně si ji užíval. Když okolní zástavba prořídla a začala ustupovat polím, pootevřel okno a pustil dovnitř chladný zimní vzduch. Vítr dívce cuchal dlouhé vlasy a několik pramínků Luo Ťiho polechtalo na pravém spánku. „Podívej, hory,“ ukázala k obzoru. „Dnes je výborná viditelnost. To je pohoří Tchaj-chang. Táhne se rovnoběžně s touhle silnicí a o kus dál na západě se ohýbá a staví se jí do cesty, takže ho proráží tunel. Hádám, že jsme asi —“ „Ne, neříkej, kde jsme! Jakmile člověk ví, kde je, zmenší se mu svět na velikost mapy. Dokud to neví, připadá mu svět jako bez hranic.“ „Dobře. Vynasnažím se tedy, abychom se ztratili.“ Odbočil na vedlejší a mnohem prázdnější silnici a po chvíli změnil směr podruhé. Po obou stranách nyní měli nedozírná pole, na nichž sníh dosud úplně neroztál. Bílé a hnědé úseky spolu marně soupeřily o nadvládu. Žádná zeleň ještě nebyla vidět, zato slunce zářilo jako živé zlato. „Klasická severská scenerie,“ prohodil Luo Ťi. „Poprvé v životě vidím, že i krajina bez jediného zeleného lístku může být krásná.“ „Zeleň se ukrývá pod zemí a čeká na jaro. Zimní pšenice vyraší, když bude ještě velmi chladno. Pak se z tohohle pole stane zelený oceán. Představ si ten nezměrný lán…“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS237709