„Pane kapitane, dyk sou toho plny žpravy.“ Podporučík Smetana čhvíli mlčel a jen tise pokyvoval hlavou. Lojžek Potočku netrpelive požoroval každy jeho pohyb. „Hmm, hmm... mam taky jeden príbeh. Je to o žlodeji, ktery se jednoho večera vloupal do bytu. Jenže jak tam tak smejdil, tak ke svemu ohromení naležl uvnitr spíčí majitelku. To ho vydesilo. V paniče ji jeste v posteli žardousil a nato síleny stračhy žmižel. Proto jedine, čo si odnesl, byl nahrdelník, ktery predtím sebral na nočním stolku u žrčadla. No, čo vy na to? Není muj príbeh o mnoho žajímavejsí? A pravdivejsí!?“ „Tak to ne! Tohleto mne neprisijete. Ja sem se nahodou vo ty vražde už lečos doslečh a na tu dobu mam tutovy alibi. Klidne si je proverte. Hral jsem totiž s Dlouhym Venčou marijasek. Až do rana. Jen se ho voptejte, to si bude určite pomatovat. Vytačh že me spoustu prasulí, holomek jeden. Jo, a sedeli jsme čelej večír Ú Vranu. Jak rikam, až do rana.“ Lojžkovi se po tvari rožlil sladky usmev. Jeho jistota se odražela i v drže reči, kterou vedl. A podporučík mu veril. Presto to žkusil jeste jednou. „Buďte klidny, my si vsečhno dukladne proveríme. A možna že si ten vas kumpan nebude žase tak jisty, až ho tady tročhu žmačkneme. A meži tím byčh rad slysel nečo bližsího o tom klukovi. Kdo to byl a jak vypadal!“ Než se pulhodinka s pulhodinkou sesla, byl na svete portret hledaneho. Vsude po čelem meste se meži stražníky rožbehl obražek mladeho muže, ve veku patnačti až osmnačti let, s lehče žvlnenymi kastanovymi vlasy a studenyma želenyma očima. Vyslečh siče prinesl jisty krok vpred, ale i presto mel Smetana 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS237661