98
Jessica Shattuck
„Vězeň,“ odvětila Marianna stroze. „Poslali nám ho Ame ričani.“ Svým tónem dala najevo, že další dotazy zakazuje. Takže nějaký Němec. Ale to už Benita beztak poznala sama. Když znova vešel, klopil hlavu a odvracel pohled. Beni ta se zastyděla. Byl to pohledný muž, příliš hubený na svou rozložitou postavu, a měl výrazné rysy a hranaté čelo. Zřej mě mu došlo, že si Benita připadá trapně. Potvrdily se jí její nejčernější obavy. Nemoc a válka z ní udělaly zlomenou še redku. Ale když ji zvedl – lehounce, jako by nevážila víc než py tel peří –, cítila se nezvykle žensky. Energie, s jakou se jí ujal, pečlivá snaha, aby se jí rukou neotřel o ňadro, a tělesné tep lo sálající z předloktí, kterým ji podepíral pod stehny, v ní probudily k životu cosi, co už dlouho dřímalo. Bimbala mu rozpálenou hlavou o rameno a zaplavovala ji úleva. Vzbuzo val svým chováním důvěru. V jeho náručí si připadala jako děcko, které vrní blahem, že ho matka zvedla a někam nese. I když se za to styděla, do očí jí vyhrkly slzy. „Není vám špatně?“ zeptal se cestou dolů po točitých ka menných schodech a Benita jen zavrtěla hlavou. Na řeč se nezmohla. Venku ji položil na slamník pod kaštanem. Nad hlavou jí nádherně zářilo slunce pronikající listím, o tváře se jí jako zá van dechu otřel vítr a odfoukl jí z čela ostříhané vlasy. Nebylo jí zima, nic ji nebolelo a nemusela zápasit o každé nadechnu tí. Že ty trampoty pominuly, ji naplňovalo úžasem. „Vyhovuje vám to tady?“ vrátil ji mužův hlas do přítom ného okamžiku. „Ano, děkuju,“ vypravila ze sebe a přikývla. Setkali se očima – ty jeho byly neskutečně modré jako oči těch divných severských psích plemen, daleko světlejší než
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS237602