jako já, ale před ušima mu rostou řídké chlupy. Ty bych měl radši než ten plísňový povlak nad horním rtem. „Ty tu bydlíš?“ ptá se. „Teda tohle je jako všechno?“ „Jak to myslíš?“ „No jako tenhle barák a tamten barák.“ „Vzadu je ještě jeden.“ „Takže tři.“ „No.“ Zase se díváme na Karla s Brigittou. „To je tvůj táta?“ zeptám se, abych se na něco zeptal. Je to samozřejmě blbost, protože to jeho táta právě řekl. Kluk naštěstí normálně kývne. „Tvůj táta je mrtvej, že jo? Aspoň to ten můj říkal.“ Kopu do kamínků. Medúza pod vodou se snaží pohnout dopředu. „Kde bydlíš?“ Ukáže k moři. „V Tramsudu.“ „Myslíš v Tramsundu?“ „Tak mu říkají lidi, co tam sami nebydlí.“ „Párkrát jsem tam byl.“ „Chcíp’ tam pes. Ale bydlí tam moje holka. A pár kámošů, se kterýma večer jezdím. Na tátově skútru. Ještě dva roky a balím to tam.“ „Ty máš holku?“ „Jasně.“ Chvíli je ticho. „Tady je ještě větší nuda.“ Mám pocit, jako by mluvil o mně. „Jde to.“ „Co tu celej den děláš?“ Rychle si v hlavě probírám, čím bych ho přesvědčil. „Často pomáhám Karlovi, je rybář a často jezdí do Tramsudu.“ „Ty teď taky najednou říkáš Tramsud?“ „Mám dům,“ pokračuju. „Často tam bývám. Je jenom můj. Na druhém konci ostrova.“ „Vlastní barák?“ „Tak nějak.“ Kluk natahuje krk, protože asi čeká, že ho zahlédne. Na krku má tenký stříbrný řetízek. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS237508