Ptáci začali mocnými zobáky klovat do kamene. Samozřejmě, pomyslel si. Tady se konaly oběti, a tak tam byla zaschlá krev a možná i ještě vábivější potrava. Nicméně měl pocit, že krkavce sem poslal bůh ve chvíli, kdy tady je se Segimundem. Připadalo mu, že Segimundus dospěl ke stejnému závěru, protože se potichu vroucně modlil. Arminius zavřel oči a pomodlil se taky. Velký Donare, děkuju ti za znamení tvé přízně. Než zapadne slunce, nechám tady na tvou počest zabít pěkného berana. Na oplátku tě prosím o pomoc při sjednocení kmenů. Jestli máme Římany znovu a jednou provždy porazit, musí mě následovat do boje. Ať se moje slova i slova Segimundova donesou k uším náčelníků, až jarní deštík zaprší na mladý ječmen. A až nastane čas, ať zkosíme římské legionáře, jako jsme to udělali v tom lese. Krá. Krá. Arminius se překvapeně podíval nahoru. Ten bližší havran naklonil hlavu na stranu. Ze zobáku mu visel chuchvalec sražené krve. Upřel na něj černé oko připomínající korálek, jako kdyby říkal: „Tohle je moje cena.“ Škubl hlavou a chuchvalec vyletěl do vzduchu. Na vteřinu se rudě zaleskl a pak zmizel k rkavci v krku. Krá, ozval se pták spokojeně. Krá. Krá. Z druhého oltáře mu odpověděl jeho druh. Donar moje rozhodnutí schvaluje, napadlo Arminia. Pochopil to správně? Podíval se na Segimunda, který měl pořád zavřené oči a modlil se. Arminius si přál, aby ho bůh viděl ve stejném světle, a tak sklonil hlavu a taky se modlil. Zůstal tak nějakou dobu, a i když ho bolela kolena a záda, ani se nepohnul. Ozvalo se máchnutí křídel a krkavci odletěli. „Už jsou pryč,“ řekl Segimundus po chvilce. Arminius hleděl pátravě na kněze. „Poslal je Donar?“ „Jo,“ odpověděl Segimundus rozhodně. „A co jejich přítomnost znamená?“ „Nevím jistě.“ „Určitě je to dobré znamení.“ „Snad. Musím se nad tím zamyslet.“ Nechtěl dát najevo zklamání, aby nevypadal jako slaboch. Ačkoli měl sto chutí zatřást Segimundem a dostat z něj okamžitě vysvětlení, neudělal nic, jen vážně přikývl. „Chápu.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS237507