nateklý kotník a představovala si celý semestr pravidelných návštěv školní tělocvičny. Jakmile se Adam usadil zpět na své místo, zvedla se jedna z holek, které jsem si pořád pletla. „Ještě bych chtěla jménem všech účastníků výcviku poděkovat našim dvěma skvělým instruktorům, bez kterých bychom si to tady nikdy tak neužili.“ Ve chvíli, kdy všichni začali spontánně tleskat, se za mnou ozvalo odfrknutí. Nemusela jsem se dívat, abych věděla, kdo ho vyprodukoval. Přesto jsem se otočila a spatřila přidrzle se tvářícího Vaška. Bylo vůbec možné, že tenhle arogantní zmetek byl ten stejný kluk, se kterým jsme blbly v autobuse a fotily se na pláži? Jako by se nechumelilo se přidal k našemu hloučku, a přestože ho Adam sledoval ostřížím zrakem, nevěnoval jediný pohled ani mně, ani jemu. Ať měl v plánu cokoliv, už teď se mi to nelíbilo. „Tak co kotník? Jak to vypadá?“ přisedla si k nám Markéta. Zřejmě se rozhodla poslední večer všechny obejít a aspoň na chvíli si s každým popovídat. „Už docela dobře,“ podívala jsem se na tu část mého těla, která byla posledních pár dní vděčným tématem každé konverzace. „Je to škoda, že jsi takhle v podstatě přišla o kus výcviku,“ zatvářila se, jako kdyby to byla její chyba, ačkoliv tak by se měl tvářit někdo úplně jiný. „Když už jsme u toho… Myslíš, že dostanu zápočet?“ Zmateně zamrkala: „Proč bys neměla?“ „No… Od úterý jsem necvičila,“ pokrčila jsem rameny. „Ale prosím tě,“ zasmála se Markéta, „Už jsme se o tobě bavili s Adamem. Nebyla to tvoje chyba. Zranit se mohl kdokoliv. A předtím jsi na všechno poctivě chodila. To by od nás nebylo moc fér, kdybys zápočet nedostala.“ Usmála jsem se na ni: „Děkuju.“ „Poděkuj Adamovi, ten uděluje kredity. No nic, jdu se mrknout ještě támhle za holkama.“ Až když se vzdálila, jsem si všimla, že mě Vašek pozoruje se spekulativně přivřenýma očima.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS237313