g. r. r. martin krve, říkala si. Jsem Daenerys Za bouře zrozená, princezna z Dračího kamene. Jsem krev a sémě Aegona Dobyvatele. Slunce mělo za sebou jen čtvrtinu své denní pouti po obloze, když viděla poprvé v životě umírat člověka. Ženy právě za dunění bubnů tančily pro chala. Drogo se na to díval s prázdným výrazem, ale očima jejich pohyby sledoval a občas mezi tanečnice hodil bronzovou minci, aby se o ni popraly. Přihlíželi i bojovníci. Nakonec jeden z nich vkročil do kruhu, popadl jednu z tanečnic za paži, smýknul s ní na zem a vzal si ji přímo tam, jako hřebec klisnu. Illyrio už ji poučil, že se to stává. „Dothrakové se páří jako zvířata ve stádě. V chalasaru není žádné soukromí, pojmy studu a hříchu nechápou tak jako my.“ Když si Dany uvědomila, co se před ní odehrává, zděšeně od jejich spojení uhnula pohledem, ale pak vystoupil další válečník a po něm třetí, a zanedlouho už nebylo kam se dívat. Nakonec dva muži sáhli po téže ženě. Ozval se výkřik, ti dva se začali strkat, a pak už byly venku arachy, dlouhé, jako břitva ostré zbraně, cosi mezi mečem a srpem. Začal tanec smrti. Bojovníci kolem sebe kroužili, sekali po sobě, vrhali se proti sobě, kroužili čepelemi nad hlavou, při každém třesknutí zbraně na sebe řvali urážky. Nikdo z přihlížejících se nepohnul, nikdo nezasahoval. Všechno skončilo stejně rychle, jako to začalo. Arachy se míhaly rychleji, než Dany stačila sledovat, jeden z mužů zakolísal, druhý plochým obloukem máchl zbraní. Ocel Dothrakovi zajela do masa těsně nad pasem: tělo se mu otevřelo od páteře po pupek a vnitřnosti se vyřinuly do prachu. Zatímco poražený umíral, vítěz popadl nejbližší ženu – ani to nebyla ta, o kterou se hádali – a před zraky všech se jí zmocnil. Otroci odnesli mrtvolu a tanec pokračoval. I před tím magistr Illyrio Dany varoval. „Když na dothracké svatbě nezemřou aspoň tři lidé, říká se pak o ní, že byla nudná,“ vysvětloval. Její svatba byla zřejmě požehnána mimořádnou přízní – do večera zemřelo mužů přinejmenším tucet. Jak hodiny ubíhaly, v Dany se vzmáhal čím dál větší děs, až nakonec měla co dělat, aby nezačala křičet. Bála se Dothraků, kteří jí připadali cizí a zrůdní, jako by to nebyli lidé, ale zvěř v lidské podobě. Bála se svého bratra, toho, co by jí mohl udělat, kdyby ho zklamala. A ze všeho nejvíc se bála toho, co se mělo [ 104 ]
Martin_Hra_o_truny_160x230_vnitrek.indd 104
25.9.2017, 8:09:21 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS237113