„Nepočítej s tím, že ti budu dělat garde. Chceš být malířka? Tak prosím, tamhle tudy.“ Vincentův dopis Theovi, 15. listopadu 1878 „Umění je tak bohaté; když si člověk vzpomene na to, co viděl, hned má čím zaměstnat své myšlenky a už nikdy nemůže být doopravdy sám, už nikdy.“ Vidím se jako dnes, devatenáctiletá husička se srdcem až v krku učiní nezvratné rozhodnutí, zlehka zaklepe na dveře, které nikdo nepřijde otevřít, váhá, jestli neodejít, až nakonec odevzdaně a ustrašeně vstoupí, jako by ji v té temné a tiché díře, kde panovalo dusné vedro, měli podříznout. Opatrně jsem pokračovala dál směrem k jakémusi světlu a najednou za zákrutem chodby jsem úplně zkameněla. Ve velmi skrovném a přeplněném ateliéru s vysokým stropem, který osvětlovalo z jediné strany šedé světlo procházející prosklenou stěnou, jejíž okna byla navzdory žhoucí teplotě zavřená, pracovala za stojany asi čtyřicítka žen, možná i víc, jedna vedle druhé; většinou byly starší, první řada seděla na taburetech a všechny měly na sobě širokánské modré nebo béžové pláště. Modelem jim byla plavovlasá dívka ostrých rysů s nehezkým obličejem, seděla nahá na židli, nohy měla překřížené, jedno chodidlo napnuté, pravou ruku zvedala do vzduchu a levou měla ohnutou za hlavou. Šokovala mě studijní, téměř nábožná atmosféra toho místa a také skutečnost, že žádná z umělkyň neměla na hlavě pokrývku, všechny byly prostovlasé, vlasy měly svázané do drdolu nebo volně rozpuštěné na ramena, což mi připadalo jako vrchol smělosti. Po stranách jich několik kreslilo uhlem na velké skicáře, které držely v jedné ruce a opíraly si je o břicho. Nikdo mi nevěnoval pozornost, nechtěla jsem je při jejich činnosti rušit, vypadaly, že se na svůj úkol nesmírně soustředí. Rozhodla jsem se počkat, až hodina skončí. A v tu chvíli jsem ho uviděla, nebo spíše uslyšela jeho hluboký a rozvážný hlas. Postoupila jsem o dva kroky do strany a zahlédla ho, jak opravuje výtvor jedné malířky 101
guenasia_gogh_valčík stromu184.indd 101
24.8.2017 13:18:18
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS237104