„Ale ona ještě neřekla, jestli chce hrát,“ namítla mamka.
Mike McClatchey se na mě podíval a zeptal se: „Ale ty chceš, viď?“ „Chci,“ odpověděla jsem, „ale nemůžu. Nevím jak.“ „Slečna Cranshawová tě to naučí.“
Mamka se na mě otočila. „Tak jak, Žabičko? Rozhodnutí je na tobě.“ „Mohla bych to zkusit, ale nejdřív musím mít svolení od taťky.“ „Dobře,“ řekl Mike. „Tady je telefon a zavolej mu.“
Mamka zdvihla telefon a dala telefonistce tátovo pařížské číslo.
Čekali jsme, až se telefonistka znovu ozve. Pak mi mamka podala telefon a řekla: „Tumáš, Žabičko, a promluv si s tatínkem.“ „Můžu mluvit i s Péťou?“
„Ale jistě,“ svolila slečna Cranshawová. Takže jsem si povídala nej-
dřív s tátou, potom s bráškou, ještě jednou s tátou, a když už jsem se chtěla loučit, mamka mě přerušila: „Dej mi je, ať si s nimi také promluvím.“
Promluvila si s nimi a pak řekla tátovi: „Žabička ti volala hlavně
proto, abys jí dovolil hrát v divadelní hře, ale zapomněla na to,“ vysvětlila mamka a začala odpovídat na tátovy otázky kolem mé hry. Nakonec mi znovu podala telefon a vyzvala mě: „Na, zeptej se ho.“ „Můžu?“ zeptala jsem se.
„A chceš?“ ujišťoval se taťka. „Ano.“
„Opravdu?“ „Opravdu.“
„Pak tedy můžeš,“ souhlasil taťka. „Popros mamku, ať mi pošle le-
tecky jeden výtisk. Přečtu si ho a pošlu vám telegram. Mezitím můžeš dělat všechno, jako bych vše dovolil, ale nejdřív si hru musím přečíst, Myško.“ 98
5_Saroyan_Mami_mam_te_rada_SAZBA.indd 98
13.09.2017 10:23:42 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS237009