– morris gleitzman –
„Nenávidím je,“ zabrblá Zelda. Jeden z vojáků Geniu popadne a táhne ji ke stodole. Společně ji strčí dovnitř a vejdou za ní. Myšlenky mi víří hlavou jedna za druhou. No ovšem. Určitě si myslí, že jsem tu knihu Richmal Cromptonové ukryl do sena. Když ji nenajdou, naštvou se na Geniu ještě víc. A nebude dlouho trvat, než zjistí, že tam ta kniha vůbec není. Ne dost dlouho na to, aby si Genia na sebe stihla dát líčidla a parfém. Vystřelím do ložnice, vytáhnu z úkrytu na své straně matrace knihu a zamířím ke dveřím z kuchyně. „Počkej tady,“ přikážu Zeldě a vyběhnu ven s knihou v ruce. Víc toho udělat nemůžu. Předám knihu vojákům a omluvím se. Vysvětlím jim, že mi Cyryl tvrdil, že jsou to krámy a veteš. Doufám, že až uvidí můj průkaz totožnosti na jméno Wilhelm, budou mít slitování. Aspoň že dnes s sebou nemají toho zabijáckého psa. Přikrčím se u vrat stodoly. Nechci jen tak vrazit dovnitř. Všichni vědí, že ke koňům a nacistům není radno se přikrást zezadu. Nakouknu škvírou ve vratech dovnitř, abych vystihl okamžik, kdy vojáci nebudou mít hlavy zabořené v seně. Když si moje oči přivyknou na šero, překvapeně a vyděšeně zamrkám. Nacisté vůbec nehledají knihu. Jeden z nich chytá slepice a cpe je do pytle. Ten druhý uvazuje Trockému kolem krku lano. – 100 –
Gleitzman_Potom_vnitrek.indd 100
12.9.2017, 18:18:32 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS237004