Keith / Dvojčata na útěku / 98
SVATBA Dvojčata již máme. Vlastní domeček se nám rýsuje a to poslední, co nám do svaté rodinné trojice chybí je svatba. Ano. I na nás došlo. Velkolepé to však nečekejte. Byli jsme snad jediní v celé Evropě, kteří jsme svou vlastní svatbu ve finále ani moc neřešili. Jednoduchá svatba s hrstkou statečných, kteří nás na té nové životní cestě budou vyprovázet, malý oběd v lokalitě a pak, i díky našim holkám, co nejrychleji zpět na známé bojové pole, kde se nám bude lépe manipulovat s našimi jeden a půl letými dračicemi. Dvojčata si i v našem velkém dni stačila do sytosti hrát, dospělé děti nevěděly, zda mají hlídat ty menší nebo nás, tedy i s časem, abychom nepřijeli pozdě. Nejprve se čekalo na zdržovatelku Jáju, pak se čekalo na dvojčata, která zásadně nechtěla pochopit nutnost co nejdříve vyjet a pak si zas nechtěla obléci sandále k růžovým oblečkům. Dcera o minutu starší se vehementně dožaduje svého dudlíka a už při cestě vymýšlíme, jak a kdy jí to dudání konečně zarazíme. Jedeme na radnici do jednoho lázeňského města. Tamní pan starosta, který je naštěstí můj kamarád z let minulých, divadelních, nás oddá, jenže to jsem netušil, jakou slavnostní řeč si připraví. „… A jako kolega z divadelních prken vám mohu říci, drahá nevěsto, že herec někdy hraje nejen na jevišti ale i doma. A protože jeho dosavadní role byly prozatím podivínské, neřkuli pomatené. Polednice, oběšenec. Případně poněkud mentálně omezený poručík Dub.“ Teď nevím, proč se hlavně naši svědci smáli, ale řeč pokračovala dále. „A považte, všechno hrál velmi přesvědčivě. A co je podstatné, moc si nevybavuji, že by pan ženich hrál milovníka. Je sice pravda, že v Noci na Karlštejně si střihl záletného cyperského vévo-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS236710