docela správné místo na nedělní siestu, byť říjnový víkend byl chladný. Pozoroval jsem ulici, plnou aut jedoucích shora od Hradčanské na Kulaťák. Byly jich stovky, zatímco lidí kolem procházelo jen skrovně. Pravda, každý člověk je nositel příběhu. Ale ten je někdy dobře ukryt. Z blondýnčiných zad se toho moc vyčíst nedalo, to nejzajímavější na ní bylo, že pořád telefonovala. Nejprve asi 15 minut přes pravé ucho, pak přes levé, to měla ještě odolnější. Vydržela to snad hodinu. Bylo to svým způsobem obdivuhodné. To je ten rejstřík schopností, jimiž nás ženy stále znovu fascinují. S kým si asi mohla tak dlouho povídat? Se svým chlapcem nebo s rodinou? Možná se u telefonu střídala maminka s babičkou a sestrami a referovaly jí o tom, co se stalo u nich doma nového od té doby, co si spolu telefonovaly naposled. Dívka může být z nedaleké vysokoškolské koleje. Nebo telefonuje se svou nejlepší kamarádkou a možná s milým. Ale to sotva, to by nebyla tak ležérní. Přemýšlel jsem také o tom, proč je před námi umístěna značka s nápisem CHODNÍK UZAVŘEN, když se po něm vůbec nedalo projít. Byl celý zastavěný lešením, dokonce dvojitým. Bylo naprosto jasné, že je uzavřen. Přesto tam někdo tu značku dal, asi to vyžadují předpisy. Místní obyvatelé si samozřejmě vyšlapali kolem lešení na trávníku pěšinku. Co by asi řekli mimozemšťané, kdyby nás pozorovali z výšky a nevěděli o nás vůbec nic? Možná by řekli: „Lidé jsou technologicky pokročilé opice, chodící obratně po zadních, hojně se přemísťující jednoduchými stroji na čtyřech kolech. Staví velká sídliště podobná mraveništím. Tato sídliště jsou spojená cestami, po nichž se pohybují stroje na kolech. Účel jejich existence je nejasný.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS236659