řeky, a mimo jiné taky místo, kde prasata slupala tu mršinu býka. A Michail Temurovič řekl, že takové prase se ze všeho nejvíc podobá člověku, protože má podobnou krev, anatomickou stavbu, psychologii, rozumové schopnosti a že je sbližuje taky nedostatek svědomí. Ten den jsme se ostatně náramně poměli. Tohle se vám asi moc hodit nebude, ale co kdyby…? A tím bych svůj dopis rád uzavřel, vážený Gurame. Kdybyste na mě měl jakékoli otázky, klidně zavolejte, můj telefon přece máte. Hodně úspěchů!
… 91 Po smrti Bůh člověku ukázal jeho životní pouť i stopy, které na ní zanechal. „A čí jsou ty stopy za mými?“ zeptal se člověk. „Celý život jsem tě následoval já,“ pokrčil rameny Bůh. „Ale tam, kde mi bylo opravdu těžko, vidím jen jedny stopy. Proč jsi mě zrovna v takovýchto chvílích opouštěl?!“ otázal se člověk dotčeně. „Když ti bylo hodně zle, tak jsem tě přece bral do náruče, ty blázínku. Takže to nejsou tvoje stopy, ale moje,“ usmál se Bůh.
… Prezidentův kocour V den, kdy začala válka, bylo nádherné ráno. Nádherné a tak trochu přísné. Jako chrám. Veškerá dokořán otevřená okna jako holub obletěl mořský vánek. Ten holub ovšem jako by byl zraněný. Bylo 14. srpna. 14. srpna 1992. Někdo pil čaj, jiný už odcházel do práce. Někdo podřimoval v přímořském parku ve stínu magnólií, někdo vesele vyváděl v moři, někdo… A vůbec nikdo nechápal, jak se válka do města prokradla, jak se tam vetřela, jak je možné, že tam najednou hřmotí a rachotí… Leckdo to nechápe ani po letech. Nejdřív nad městem zakroužil armádní vrtulník, bitevní. Pak ulicemi zaskřípaly tankové pásy. A najednou se ve městě vynořil i malý a trochu legrační obrněný transportér. Pak nějaká žena zavolala hasičům: Honem sem pojeďte, u nás před barákem hoří tank! To mluvila o tom transportéru. Jiná ženská zase sousedy z Lakobovy ulice uklidňovala: Nebojte se, lidi, sem tanky neprojedou, tohle je přece jednosměrka! Jenže válka se velice rychle rozlezla i do jednosměrek a přeorala celé město. Když končil už třetí válečný měsíc, Michail Temurovič svému příteli Sosovi řekl: „Za druhé světové války jsem byl několikrát raněný, ale takový pocit jako teď se mě nezmocnil nikdy… Jako bych se dostal na jinou planetu. Co se to se mnou děje? Tak pomoz mi, Sosiku!“ Jednou během té války velice zvláštně pršelo. Ten déšť zdobil moře, ležící u nohou města, takovým zlatým hávem. Trval přitom jen asi tři minuty. Ve zlatavém světle se najednou vynořily a pak zase zmizely ženské prsty, mířící z nebe na hladinu. Moře se tiše přelévalo a Ukázka elektronické knihy, UID: KOS236552