98
2. Dějiny vzniku sloupu z pohledu sloupu samého
svými čelními stranami, ale i stranami bočními, protože nejčastěji si je prohlížíme při přecházení mostu. To znamená, že mnohdy víc než čelní strana k nám promlouvají ty části sochy, které jsou orientovány na oba diagonální směry. A právě tam, na těchto zdánlivě vedlejších pohledových osách, nacházíme na mosteckých sochách a sousoších signatury se jménem Jana Brokoffa. Rovněž ne vždy platí, že by tyto podpisy byly vázány na architekturu nebo plintus sochy. Jejich umístění bylo z velké části determinováno charakterem plochy, na kterou byl podpis vysekán. Bylo třeba, aby daná plocha byla nejen dostatečně hladká a rovná, ale také aby nabízela pro podpis dostatečně velký prostor. Z těchto důvodů nejlepší umístění pro signaturu bylo např. v případě mosteckého sousoší tří světic na boční straně okapní desky římsové hlavice, která ukončuje střední zvýšený hranolový útvar završující soklovou srostlici sousoší. Je to plocha nejen velmi dobře pohledově umístěná, ale také dokonale hladká, aby na ní písmo dobře vyniklo. Totéž můžeme říci i o signatuře na sousoší sv. Kajetána. Sokl pod samotnou sochou je natolik zaplněn ornamentálními prvky a reliéfy, že zde vhodné místo pro signaturu nenajdeme. Podstavec pod obeliskem v zadní části celku je zase příliš zasunutý a podpis by zde nevynikl. Proto označení autora díla v tomto případě nalezneme na pravé boční straně obelisku, který se vypíná za zády světce. Je to jedno z mála dobře pohledově přístupných míst s plochou orientovanou na jeden z hlavních diagonálních směrů. Signatura je zde vysekána na ploše mezi oblaky s ptactvem, které tento obelisk ovíjejí, a nachází se tak vlastně v jakémsi orámování. A cosi podobného můžeme říci i o dalších signaturách na ostatních sochařských pracích, které ateliér Jana Brokoffa vytvořil pro Karlův most mezi lety 1710 a 1714. Dalším důležitým argumentem vypovídajícím podle Karla Gutha i Jana Heraina proti pravosti signatury na soše sv. Karla Boromejského, ale i na dalších sochách hradčanského mariánského sloupu je skutečnost, že tyto signatury byly vysekány přímo na dotčené sochy. Ale i s tím se v tvorbě Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa setkáme již v době, kdy tuto dílnu vedl ještě Jan Brokoff. Signaturu, která by nebyla vysekána na nějaké části architektonické skladby, na níž socha stojí, nebo dokonce ani na plintu této sochy nesou již postavy atlantů-mouřenínů Morzinského paláce. Dvojitý klenák, na jehož spodní části najdeme Brokoffovo jméno, má totiž podobu dvou toulců se šípy, které představují součást výzbroje těchto strážců, a jsou tak ještě fakticky částí těchto soch. V případě náhrobku Václava Vratislava z Mitrovic v kostele sv. Jakuba na Starém Městě v Praze je signatura vysekána přímo na potrhané, děravé drapérii pod levou stojící nohou strašlivého Chrona. Mimochodem volba této postavy pro umístění podpisu jistě nebyla náhodná. Čas přináší nejen smrt, ale vše přítomné, vše, co se zdá být trvalé a na čem lpíme, odnáší do říše zapomnění, a to včetně uměleckých děl i jmen jejich autorů. V tomto případě si troufáme vyslovit domněnku, že právě takto svůj podpis na této soše
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS236241