Představa o svobodě druhého tedy dále rozmnožuje ambivalentní následky, které má poslušnost vůči lidem. Tím se objasňuje, proč jsou vládci střídavě předmětem přehnaného uctívání a přehnané nenávisti masy. A zároveň se tím a contrario vysvětluje, že nejstabilnější je ten stát, v němž občané mají (kvůli samotné formě jeho institucí a především kvůli jejich fungování) všechny důvody věřit, že jeho vládci nejsou „všemocní“, nýbrž že jsou ve skutečnosti ve svých rozhodnutích determinováni všeobecnou nutností. To není vše: dále se tak objasňuje také ambivalence, která charakterizuje účinky náboženství. Jakmile si Boha představujeme jako Zákonodárce či Pána, jehož není možné nenávidět (bez toho, abychom před ním zakoušeli nesnesitelnou bázeň), přesune se jiným směrem jak nejistota plynoucí z protichůdných pohybů daného afektu (E, III, 18 a schol.), tak nenávist koexistující s láskou (E, III, 17 a schol.). Tehdy tedy máme sklon neomezenou nenávist pociťovat vůči sobě samotným a vůči druhým lidem; odtud vzniká náboženský smutek, pokora a „teologická nenávist“. Jestliže naopak Boha chápeme jako nutného (a právě tím je definován rozum), tj. jako neosobní přírodu v jejím celku, veškerý strach z jeho „hněvu“ mizí. Láska, již k Bohu chováme, se pak stává tím, co V. část Etiky nazývá „intelektuální láskou k Bohu“, tj. vlastně poznáním a touhou po poznání (E, V, 20 a 32–33). Tehdy přestáváme Boha vnímat jako subjekt, který nám přikazuje. Na oplátku jsme pak schopni milovat druhé lidi, a to nikoliv coby subjekty, jimž připisujeme fiktivní svobodu, ani coby stvoření poslušná či neposlušná svého stvořitele, nýbrž coby ta z přírodních jsoucen, která jsou pro nás nejužitečnější, a tedy nejpotřebnější. Právě tím se paradoxně my i druzí lidé osvobodíme od té vzájemné závislosti, v níž nás drží vášně. Tuto lásku mezi lidmi Spinoza nazývá přátelstvím (E, IV, 70–73). Obě tyto myšlenky – zaprvé chápání Boha jako nutného, zadruhé láska k druhým lidem a vyhledávání jejich přátelství z důvodu užitku, který lidé pro sebe navzájem mají – mají bezprostřední etický význam. Jsou vzájemně neoddělitelné, neboť prakticky vzato obě vymezují přesně tytéž vztahy mezi těly. Jedná se o systém vztahů, v němž poslušnost – v míře, v níž láska a rozum nabývají vrchu nad strachem a pověrčivos-
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS236239