DANIEL WALLACE
kdyby byl robot, tak už by měl záznam o tom, že Sheila McNabbová je v koši a že odstranění jejího pultíku – který mu ji každý den připomínal – by bylo jen dalším krokem k jejímu trvalému vymazání z paměti. Ale to už si všiml pana Mangioniho, který se opíral o jeden z mramorových sloupů kolonády a sledoval práci údržbářů. Pan Mangioni byl správcem Cranstonova paláce. Byl to prachobyčejný Ital z Palerma, plešatý tlouštík, který nicméně na Bronfmana dělal dojem svým přízvukem a světoběžnickými řečmi. Bronfman k němu přišel a trochu neohrabaně spustil: „Zdravím, pane Mangioni! Já jsem Edsel Bronfman. Koukám, že ten pultík půjde pryč – nazrál čas na změny, viďte? Cranstonův palác vstoupí do jednadvacátého století.“ „Asi jo,“ přisvědčil Mangioni. „Už je to tak.“ Svíral v ruce kelímek, upíjel z něj kávu a očima těkal z Bronfmana na údržbáře a zase zpátky. Bronfman se odhodlal k dalšímu kroku. „No, nicméně, jen mě tak napadlo… Tam sedávala taková slečna,“ řekl. „Nevíte, co se s ní stalo?“ „Aha, Sheila,“ kývl Mangioni. „Krásná Sheila. Bláznivá Sheila McNabbová.“ „Počkejte. Ona byla bláznivá?“ Mangioni pokrčil rameny. „Moc milá dáma,“ opáčil. „Roztomilá. Ale blázen, ano. Jeden den nahoru, druhý den dolů. Někdy ani nebrala telefony. Že prý už má dost těch hlasů v hlavě. Ale asi nebyla špatný blázen.“ „Takže byla dobrý blázen?“ Mangioni zase pokrčil rameny. „Spíš byla zajímavá. Tak jsem to chtěl říct. Byla zajímavá. Moc zajímavá.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS236204