MŮJ PŘÍBĚH | 101
A potom, sotva na to připadla, vyhrkla: „Vezmeme si taky všechny domácí bůžky z našich stanů a odneseme je s sebou do Kenaanu, kam půjdeme s manželem a dětmi. Určitě nám neuškodí,“ pokračovala Ráchel stále překotněji, protože se jí v hlavě začínal rýsovat plán. „A když budou u nás, rozhodně neprospějí Lábanovi,“ dodala potměšile. Bilha s Leou se nejistě zasmály, když si představily Lábana obraného o posvátné sošky. Vždyť staroch se s nimi radil, kdykoli se měl k něčemu rozhodnout, ty nejoblíbenější roztržitě hladíval celé hodiny. Lea říkávala, že ho uklidňují podobně, jako mrzuté dítě uklidní nalitý prs. Odejít s domácími bůžky znamenalo vyvolat starcův hněv. Přesto na ně měla Ráchel jistý nárok. Za dávných časů, kdy jejich rod ještě žil ve městě Ur, bývalo nezadatelným právem nejmladší dcery zdědit všechny posvátné předměty. Tyto zvyklosti se však už tolik nedodržovaly a Kemúel by si bůžky mohl nárokovat na základě postavení staršího syna. Sestry seděly mlčky a uvažovaly o tom odvážném nápadu. Nakonec se Ráchel ozvala znovu: „Vezmu ty bůžky a budou pro nás nadále zdrojem síly. Budou znamením našeho rodového práva. Náš otec bude trpět, tak jako sám způsoboval trápení jiným lidem. A už o tom nehodlám mluvit.“ Zilpa si otřela oči. Lea si odkašlala. Bilha vstala. Bylo rozhodnuto. Zato já jsem ani nedutala. Bála jsem se, že si na mě vzpomenou a vykážou mě ze stanu. Seděla jsem nehybně mezi matčinou pravicí a Bilžinou levicí a s úžasem naslouchala. Ráchel byla oddaná bohyni léčitelek Gule. Bilha zase obětovala obilí bohyni tkaní Uttu. Lea měla slabost pro Ninkaši, bohyni vaření piva, která používala káď z čistého lazuritu a naběračku z ryzího stříbra a zlata. Představovala jsem si ty bohy a bohyně jako strýčky a tety, větší než moji rodiče, jako osoby schopné žít v podzemí či na nebi, jak se jim zachce. Měla jsem za to, že neznají smrt, a nejsou vůbec cítit, jsou jen
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS236063