Hra na boha (Ukázka, strana 99)

nevěděl, jestli se má smát, nebo brečet. Pinkyho dopis obsahoval jen „Zdar Čárlí, vše v ouklendu“, což Kája vytušil, že bude jako ok. „Přijedu poslední víkend v říjnu,“ a následovalo telefonní číslo pomlčkou oddělující „volat večer v sedm. Někdy.“ Pod takto obsáhlým sdělením byl obrovský podpis „Mister Pinky“.

Tak to je paráda, pomyslel Kája, zpáteční adresa žádná a volat večer v sedm hodin taky nebude sranda. Pošta má zavřeno, tak buď z budky na náměstí, nebo od někoho. My ten slíbený telefon pořád nemáme. Jedině babi, tam ho namontovali před týdnem. Jenže jak asi budu mluvit do telefonu, když ho mají v obýváku vedle televize? Vždyť tam sedí pořád, koukají na televizi nebo poslouchají rozhlas. Zastaví se tam, až půjde z vodáckého kroužku, a uvidí.

Babi souhlasila za předpokladu, že se Kája nebude dlouho vybavovat. Z kapsy vyndal zmuchlaný papírek s napsaným telefonním číslem a pomalu začal strkat prst do otvorů na kulatém číselníku. Po třetím zazvonění se ozval hluboký mužský hlas oznamující místo, kam se Kája dovolal, své jméno a přidal, že je vychovatel.

Kája se také představil a požádal, zda by mohl mluvit s Otou Müllerem.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235940

Prý ať chvilku vydrží. V telefonu se vzdáleně ozývaly nějaké hlasy, až najednou uslyšel: „No tady Müller.“ „Čus Pinky, to jsem já.“ „Čus Čárlí, dík za zavolání. Hele, zrovna jdeme plavat do bazénu, tak nestíhám. Až přijedu, všechno proberem, tak se měj a drž se.“ V přístroji cvaklo a ozvalo se rytmické pípání. „Tak to byl rozhovor,“ konstatoval Kája, když opatrně pokládal sluchátko. „No, alespoň jsem moc neprovolal.“ Netrvalo to ani tak dlouho a byl tu den, kdy měl přijet Pinky. Od jeho dědy dostal hlášení, že snad někdy v pátek odpoledne, ale přesně že neví.

Dneska byl ve škole klid a Kája musel uznat výhody místa vedle Procházky. Ten do školy moc nedocházel, takže lavice v poslední řadě skýtala nebývalé pohodlí a komfort. Po skončení vyučování se jako vždy v šatně oblékl, přezul a namířil ke vchodu. Za chůze trochu zápasil se zapínáním tašky, a tak nevěnoval pozornost okolí. Nasupeně se otočil, když ho hned za vchodovými dveřmi někdo šťouchnul do zad. „Čus Čárlí.“

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235940

„Co – co tu děláš?“ zakoktal se Kája a zíral na Pinkyho. „Jo, jsem samá záhada. Pojď, všechno ti vysvětlím.“ Jelikož Pinky hned oznámil, jak se mu stýská po lodi, a podzimní počasí netropilo žádnou neplechu, namířili si to rovnou na plovárnu. Po cestě, ale i pak, když příď jejich Zeleného ďábla ladně rozrážela hladinu řeky, Pinky vyprávěl.

Domů přijel ráno, protože od školy dostal den volna na cestu. Zpátky se vrací v neděli. Škola je prý absolutně v pohodě a měl by být specialista na důlní stroje. Každý měsíc dostává od školy peníze.

Super je internát, umístěný hned vedle školy. Má tam pěkný pokoj, kde mu dělá spolubydlícího docela fajn kluk z Brna. Parádní je vybavení. Mají tam k dispozici bazén, skvělou posilovnu a funguje tam habaděj všemožných kroužků. Jeden vychovatel je prý úplný blázen do muziky a založil poslechový kroužek. Má docela velkou sbírku desek s pořádně tvrdou muzikou. Pinky se samozřejmě do tohohle kroužku přihlásil, dál chodí do posilovny, na atletiku a začal se učit anglicky. Taky dělají různý exkurze a výlety, takže vůbec nemá čas. Minulý týden se třeba byli podívat u nějakých vzpěračů v Havířově, co reprezentujou naši republiku. Jediný, Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235940