O „POPRVÉ“ Když je něco poprvé, člověk si to většinou výrazně zapamatuje. Ale některá „poprvé“ se ztratí, překryje je pokračování. Nepamatuji se na svou první cestu do školy. Pamatuji si v louce vyšlapanou pěšinu podél potoka. Všechna stébla znala můj krok a skláněla se před ním. Všechna se dávno narovnala a na nic se nemohou upamatovat. Nepamatuji si první lásku. Překryla ji jediná láska. Jediné ruce mne vedou přes všechny mosty den za dnem. Slovo „poprvé“ mi asi není určeno ani v mateřství. Dvakrát „poprvé“ totiž neexistuje. A já mám dvě děti. Existují jen dvě srdce, ke kterým se stále vracím jako tažný pták. Ale vím, jak šel můj syn poprvé do školy. A jak moje dcera přišla poprvé ze školy sama domů. „Poprvé“ je nejistota, strach a přemáhání. Jejich „poprvé“ je mé „naposled“. Zvládli to poprvé sami. Už nikdy nebudou tím nejkrásnějším, ale těžkým řetězem, který jsem si dávala kolem krku. Pocítila jsem stesk z té úlevy. Nablížení k cíli. Nikdo nevíme, jaký byl náš první sen. A nikdo neznáme svou poslední chvíli. Známe jen svůj života proud a víme, že až po zimě roztají ledy, řeka míjející trávu loňského léta nebude se už opakovat. Do řeky se prostě vstupuje vždycky poprvé.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235786