Náboženská rozmanitost Asie
101
většinu věřících byla v popředí představa transcendentních bódhisattvů, kteří ve své dokonalosti a všeobjímajícím soucitu pomáhají všem lidem. obzvláštní oblibě se těšili bódhisattvové avalókitéšvara (čínsky kuan-jin) a Maitréja, již byli rituálně uctíváni a na které bylo možno se obracet s prosbami o pomoc. souběžně s tím se v mahájáně vyvíjela také představa nadsmyslových buddhů, již rovněž byli předmětem kultu. vedle historického buddhy šákjamuniho se velké oblibě těšil především buddha amitábha (čínsky a-mi-tchuo-fo), kromě toho existovali početní další buddhové, kteří všichni – stejně jako bódhisattvové – byli ikonograficky ztvárňováni a uctíváni v klášterech a chrámech. k popularitě a rozšíření buddhistického učení v číně zřejmě podstatnou měrou přispěly devocionální aspekty mahájánového buddhismu a naděje, že člověk bude milosrdenstvím buddhů a bódhisattvů vysvobozen ze strastiplného bytí a dosáhne nirvány. Mahájána však přinesla z indie do číny také vysoce vyvinutou filozofii. jednalo se o komplexní metafyziku zahrnující logiku, ontologii a gnoseologii. Mezi četnými učiteli a školami, které vznikly v indii, zaujala vynikající postavení nágardžunova (asi 2./3. stol.) „škola středu“ (mádhjamaka). nágardžuna hlásal, že vše je „prázdné“ (šúnja), tj. relativní. v subtilní metafyzice mahájány znamenala prázdnota (šúnjata) všech jevů tolik, že rozdíly – jako mezi bytím a nebytím nebo mezi sansárou a nirvánou – existují jen podmíněně, nikoli však absolutně. poznání, že věci jsou i nejsou, vede k závěru, že též rozlišování mezi buddhou a nevysvobozenými bytostmi je pouze podmíněné. vysvobození lze dosáhnout poznáním této absolutní pravdy buddhovské přirozenosti. Metafyzické spekulace mahájánového buddhismu sice trvale ovlivnily čínskou filozofii, pro všední náboženský život však měly pouze nepatrný význam. většina věřících dávala přednost naději na příznivé znovuzrození za záslužné skutky a za víru v milosrdnou pomoc nějakého buddhy nebo bódhisattvy. Učení mnichové věnující se studiu filozofických textů představovali výjimku. jako učitelé byli jádrem rozmanitých škol, jejichž literární produkce se stala klasickým dědictvím čínské buddhistické filozofie, i když většina škol vzkvétajících za dynastie tchang v následující době zanikla. Udržely se pouze škola čisté země (ťing-tchu-cung) a meditativní škola (čchan, japonsky zen), jejichž tradice společně utvářely čínský buddhismus od 10. století. škola čchan neboli meditativní, která vznikla v 7. století, vycházela však z indických kořenů, učila, že osvícení lze dosáhnout jedině poznáním vlastní buddhovské přirozenosti. k tomu se mělo dospět meditačními technikami a bezeslovným předáváním nevyslovitelného poznání z mistra na žáka. čchanový buddhismus byl v tchangském období patrně spíše záležitostí mnichů a ovlivňoval i později náboženský život laiků podstatně méně než škola čisté země. šlo zde především o uctívání buddhy amitábhy a přání znovuzrodit se v jeho západním ráji, čisté zemi. tato forma devocionální zbožnosti nabízela cestu k vysvobození,
Nágardžu nova „škola středu“
Rozkvět dvou škol
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235736