Laia zbledne. „Ale jak se v tom případě dostaneme do Kaufu? Jestli pojedeme lodí z jihu, tak se zpozdíme…“ „Půjdeme na východ,“ řeknu. „Přes domorodá území.“ Než začne protestovat, kleknu si a neuměle nakreslím do hlíny mapu hor a jejich okolí. „Na území Domorodců se dostaneme zhruba za dva týdny. Pokud se zdržíme, možná nám to bude trvat o něco déle. Za tři týdny začíná v Nuru podzimní shromáždění. Budou tam všechny kmeny — bude se nakupovat a prodávat, budou se dohadovat sňatky a oslavovat narození dětí. Až to skončí, vyjede z města víc než dvě stě karavan. A každou karavanu budou tvořit stovky lidí.“ V Laiiných očích se objeví záblesk pochopení. „A my odjedeme s nimi.“ Přikývnu. „Tisíce koní, vozů a Domorodců se zároveň vydají na cestu. Pokud by nás někdo sledoval až do Nuru, tam naši stopu určitě ztratí. Některé karavany pojedou na sever. Najdeme nějakou, která se nás ujme. Ukryjeme se mezi jejími lidmi a dostaneme se do Kaufu dřív, než napadne sníh. Domorodý obchodník a jeho sestra.“ „Sestra?“ Založí si ruce na prsou. „Vždyť si nejsme vůbec podobní.“ „Tak manželka, jestli chceš.“ Neodolám a povytáhnu jedno obočí. Zčervenají jí tváře a ruměnec se jí rozleje až na krk. Přemýšlím, jestli červeň pokračuje ještě dál. Nech toho, Eliasi. „Ale jak některý z kmenů přesvědčíme, aby nás neudal za vypsanou odměnu?“ Přejíždím prstem po dřevěné minci, kterou mám schovanou v kapse. Ta mince znamená slíbenou laskavost, kterou mi dluží jedna mazaná Domorodka jménem Afya Ara-Nur. „To nech na mně.“ Laia zvažuje můj plán a nakonec přikývne na souhlas. Pozo ruju okolní krajinu a naslouchám. Už je moc velká tma na to,
�� 98 ��
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235647