odjakživa a čekaly na tebe ve Stylistickém ráji nebo kde, až je sneseš na zem.“ „Děkuju,“ řekl jsem. „A hrozně se mi líbí to věnování, co jsi mi napsal, Grady.“ „To jsem rád.“ „Až na to, že nejsem to nevinné holátko, za jaký mě máš.“ „Já doufám, že to není pravda,“ opáčil jsem a vtom jsem v zašlé zrcadlové stěně Hi-Hatu zahlédl obtloustlého kulhavého obrýleného stárnoucího zplihlého shrbeného sasquatche, srstnaté oční důlky temné, chůze nejistá, a pažemi obemykal kosti bezmocného mladého andílka tak pevně, že nebylo poznat, jestli ona jeho podepírá, nebo on ji táhne k zemi. Zastavil jsem se a Hannu pustil, načež nás Janis Joplin přestala nabádat, abychom nezanevřeli na lásku, a poslední z Hanniných přání bylo vyčerpáno. Stáli jsme tam v jeho dozvucích, náhle opuštění ostatními páry, dívali jsme se na sebe a zničehonic, jak prášky a whisky v mém krevním oběhu ztratily rovnováhu, připadl jsem si nenapravitelně v prdeli. „Tak co budeš dělat?“ zeptala se Hannah a přátelsky mě pleskla po břiše. Zamumlal jsem cosi tupého o tom, že budu celou noc tancovat s ní. „Myslím s Emily,“ opravila mě poněkud netrpělivě. „Já – asi na tebe nebude čekat, až se vrátíš domů.“ „To asi ne,“ připustil jsem. „Zkus se netvářit tak potěšeně.“ Začervenala se. „Pardon.“ „Vážně nevím. Co budu dělat.“ „Já mám nápad,“ řekla. Chvíli lovila v kapse džínů a pak mi do dlaně vtiskla tři vlahé čtvrťáky. Nasměroval jsem se k telefonu, vhodil dovnitř mince a zvedl sluchátko. „Musíte mi pomoct,“ řekl jsem. „Kdo je tam?“ otázal se hlas tisícileté Rusínky s levandulovým přelivem, kočičími brýlemi a v angorovém svetru, která dlela v utajeném jádru Pittsburghu a přijímala požadavky
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235497