Básník a státník Goethe a Masaryk KAREL POLÁK Der Politiker wird den Poeten aufzehren. Goethe Státník jako básník je poietes — tvořitel, tvůrce. Masaryk J. W. Goethe a T. G. Masaryk jsou svým národům představiteli vezdejší i duchovní dokonalosti člověka. Stačila by tedy prostá jubilejní zvídavost k otázce, jak prošel německý básník životem českého státníka. Ale tato otázka má také svůj význam zvláštní, širší a důležitý. Předně se vyskytuje u Masaryka tak skoro je diné české pojetí Goetha. Za druhé jde o zvláštní případ onoho stýkání a potýkání češství s němectvím, kde stojí proti sobě dva zcela různé lidské typy, umělec proti politikovi. Přitom jsou oba kulturními vůdci svých národů, jimi se vůbec ztělesňuje rozdíl dvou národních kultur. Vývojový stupeň a ideový směr češství a němectví mezi léty 1832—1932 jest značně vysvětlen vyšetře ním jejich vztahu. V tomto smyslu jej zkoumá tato studie. […] V literární tvorbě Masarykově se jeví všestrannost jeho poznávání Goetha, ovšem také osobitý masarykovský ráz. Pr votní zájem o Goethovu lyriku a estetické její krásy mění se postupně v pronikání do myslitelského světa Goethova. V Ma sarykových spisech najdeme poznámky nejenom o všech té měř významných dílech básnických, nýbrž také úryvky a citáty z děl autobiografických, vědeckých, jsou tu filozofické aforismy z průpovědí v próze, z kritických článků i z Goethových vlast ních komentářů k básním. Nejsoustavnější studium konal Ma saryk k svému rozboru Fausta. Tu upozornil na nejdůležitější básnické dokumenty Goethova myslitelského názoru, z nichž jmenuje ještě Werthera, Tassa, Viléma Meistera, fragmenty o Prometheovi, Mahometu, Věčném Židu, Pandoře, Mysteria (Ge heimnisse), k tomu z básní aspoň Meze lidstva a Božské v nás jako doklady ideje titánské a protititánské. Ale tu se dovolává
192
též dopisů paní von Stein, Zelterovi, hovorů s Eckermannem a Müllerem; z vědecké literatury goethovské se opírá o bio grafii R. M. Meyera, o historický spis Milchsackův, o komentář Kuna Fischera, vedle toho se zmiňuje o kritice a parodii F. Th. Vischera, odmítá Baumgarta a Dühringa (tohoto již předtím od soudil pro jeho „hulvátící“ způsob), o předchůdcích a následov nících Fausta se poučuje neuspokojeně ze Scherera. Po vydání studie o Faustovi se asi soustavné studium skončilo, ve shodě se zralostí úsudku. Ale výtěžky jeho trvají dále a příležitostně se obohacuje. V pracích o Rusku a Evropě poznal a zaznamenal vý voj ruských názorů o Goethovi, zejména kde byly jeho pojetí pří buzné (Michajlovskij). Zároveň je důležité, že cílem těchto studií byl Dostojevskij, po Goethovi jediný básník, jemuž Masaryk vě noval tolik zájmu a projevů se stejným účelem překonávacím. On takřka Goetha vystřídal, což se jeví i navenek, např. už změně ným mottem Sebevraždy. V soudu o Dostojevském, který je Ma sarykovi slovanskou obdobou Fausta, bude snad řečeno poslední slovo o Goethovi. Na vrcholu politické činnosti Masarykovy pů sobili konečně na jeho soud o Goethovi ideologové pruského im perialismu, hlavně Sombart. Světová revoluce tento soud s vý těžky hlavní studie hutně shrnuje. Toto poznání Goetha má od počátku svůj masarykovský ráz. Nejde tu nikterak o prosté noření v básnické krásy. Vedle pro nikavého kriticismu je tu vždy hledán nějaký účel. Toliko v prv ním období věnuje Masaryk několik poznámek básnické řeči Goethově, ale některé znaky již zde prozrazují, že jde také o jeho vlastní vzdělávací průpravu, a pozdější souvislost to potvrzuje do statečně. Později nabývají vrchu goethovské sentence, jež vybírá ze všech druhů tvorby Goethovy a užívá jich jako myslitelských aforismů. Nelze vždy bezpečně říci, jsou-li přímo z pramene; ně mecká literatura vědecká citáty z Goetha oplývá, je tudíž možné, že leccos přejal Masaryk při svých studiích odtud. Ale i když jsou vybírány přímo, projevují přece zřetelně ráz výpisků, které byly vzaty ze souvislosti, protože dobře svědčily Masarykovým myšlenkám. (Odtud také některé omyly v pojetí, např. v citátu o politické písni, kde ovšem Masaryk přijímá výklad obecný.) Všude však vidět ve volbě i ve způsobu použití mocnou osobnost
193 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235249
citujícího, který takové sentence přijímá za své, po svém je vy kládá a pro svůj účel jich upotřebí, a to v nejrůznějších oborech své činnosti, ve vědě jako v žurnále, na katedře jako v parla mentě. Goethe je mu velikým zjevem světového dějinného vý voje, nejvýznamnějším německým člověkem, ovšem z rozhraní století XVIII. a XIX. Jako takový dráždí jej od mládí po celý ži vot k zaujetí stanoviska, jako takový vyzývá Masarykův kriticis mus neustále k velké devize: překonat jeho faustovství. Jak to či nil, lze vyšetřovati takto: východiskem, v němž jsou už obsaženy klíčky Masarykova vztahu ke Goethovi, jest Sebevražda. Pozdější vývoj probíhá ve třech kruzích, které lze nejlépe vyjádřiti názvy estetika — etika — politika. Tyto oblasti se ovšem vzájemně prolí nají, ale přece i časově vystřídává jedna druhou. Ve všech se uka zuje v podstatě jeden a týž poměr obou velkých protichůdců. […] Estetika Ve spise O studiu děl básnických (Lumír 1884) vyložil Masaryk poprvé své pojetí básníka, a Goethe mu byl nejenom jedním z měřítek, nýbrž poskytl mu i části argumentace, jak teoretické, tak praktické. […] Správnost a opravdovost uměleckého poznávání je mu pak měřítkem umělecké dokonalosti vůbec, Goethova věta je zákla dem jeho požadavku uměleckého realismu. Poznávacím účelem spojoval poezii s vědou, zejména filozofií. Poukazoval na to, jak velcí básníci namáhavě a pilně studovali, jak co do obsahu, tak co do formy, Goethe ovšem mezi nimi; jeho Faust obsahuje prvky vědecké a je mu dokladem, že věda a poezie úzce souvisí, jejich rozlišování má často za nesnadné. Toto je právě základ osobi tého Masarykova pojetí Goetha. Povýšil poezii na vědu a filozo fii, ba nad ni, a brzy poezii z tohoto stanoviska posuzoval, ba právě u Goetha i odsuzoval, jestliže se tomuto názoru o Goetha samého opřenému protivila. Rozbírá několik Goethových básní, a kde se neshodují s jeho pojetím, ostře to vytýká, aniž dbá ostat ních uměleckých prvků. […] A neméně poznáme Masaryka podle toho, jak se zajímá o bás níkův poměr k národnosti a politice. Sdílí tu ještě úplně stano visko Goethovo i stanovisko tehdejšího Lumíra. Dílo umělecké
194
TGM se synem Janem, vnučkou Annou a dcerami Alicí a Olgou v Lánech 1935 (Pestrý týden 12, č. 38, 18. 9. 1937)
jest mu všelidské, neuznává s Goethem vlasteneckého umění a vlastenecké vědy; žádá, aby umělec byl národní a miloval svou vlast, ale aby se vyhýbal politickým bojům, zato však aby dával veliké ideje, podněcoval mohutné city a tužby. Z narážek jest viděti, že je to přímá obrana Vrchlického. S plným souhla sem a s polemickým patosem cituje jako názor Goethův slovo opilého studenta z Fausta (Auerbachův sklep) v pojetí tehdy běž ném: „Ein garstig Lied! Pfui! ein politisch Lied! Ein leidig Lied!“ Byl to omyl, pro Masaryka hlubší než jen exegetický, brzy se s tímto názorem i s tímto literárním směrem rozešel a na vrcholu své činnosti se zase Goethem proti Goethovu slovu postavil, ale už zde lze z vášnivosti tohoto projevu seznati, jak jej tato otázka zajímala. Stal se jejím nejvýznamnějším a nejjednostrannějším řešitelem ve smyslu právě opačném.
195 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235249
Podobně se projevil již příští Masaryk v estetických úvahách o RKZ za bojů rukopisných v Athenaeu 1886 a 1887, kdy se také dokonal rozchod s lumírovci: zde pojímá Goetha odborně socio logicky, z hlediska folkloru jako oboru sociologického, v duchu Taylorově. Ztotožňuje jej jako projev téhož národního ducha s ne známým básníkem lidové písně, stejně jako Kanta s neznámým pohádkářem, jsa si ovšem vědom rozdílu myslitelského i bás nického. Toto hledisko se časem u něho rozšířilo na literaturu a poezii vůbec, ony mu byly především projevem národního du cha a národní kultury a jako takové zjevem prvotním, v němž se národní vlastnosti zračí nejdříve. V oboru duchovědném před jímá již i své pozdější stanovisko politické. […] Etika Od bojů rukopisných zní jméno Goethovo v Masarykových pro jevech důrazněji a důrazněji. Už za nich byla mu i drobná para fráze Goethova z RK měřítkem estetické ceny Rukopisů a v do zvucích byl mu Goethův nezájem o epické básně RK dokladem jejich malé hodnoty. Brzy jest mu Goethe i pro jiné literární vý tvory vzorem, ovšem vzorem, který se zároveň stává Masarykovu kriticismu živým problémem. […] „Das einzige tiefste Thema der Weltgeschichte ist und bleibt der Kampf des Glaubens mit dem Unglauben“, — tato Goethova věta, která byla mladému sociologovi klíčem k výkladu moderní sebevražednosti, zní nyní z úst poslance Masaryka ve vídeňském parlamentě, když bojuje o odcírkevnění školy a hájí religiozity vědcovy (30. ledna 1893, Rychnovsky, 1930, s. 73). A ústřední pro blém této věty Goethovy vede ke kritickým pochybám o něm. […] Zároveň jest již v podobných poznámkách spojován se svými předchůdci i potomky světovými a stává se oním rozsáhlým pro blémem moderního člověka. V studii o Dostojevském (Čas 1892, 19, 23) mluví se o něm vedle Hamleta, Dona Quijota, Dziadů, Manfreda a ovšem Bratří Karamazových (Ivan — Faust), podobně v článku o Bourgetovi jsou Karamazovi nekonečným komentářem k těm velkým i malým Faustům, Mefistům, Kainům, Manfredům, Don Juanům (Naše doba I, 1893/94, 216 n.). A o nich Masarykovy stěžejní výrazy: „básník-myslitel“, nebo: „Dbáš na formu, jen na
196
formu?“ Básnická velikost a v ní hlavně síla její opravdovosti není Masarykovi sama účelem poznání a výkladu, nýbrž hledá její vý znam takový, který vybočuje daleko z oblasti umělecké a literární do praktického života každého z nás. Takto dospěl Masaryk k svému pojetí Fausta-Goetha, neboť to je mu jeden a týž titán, nadčlověk — ve své cyklické studii Moderní člověk a náboženství (Naše doba, 1896—98), psané se sugestivností a vážností, se zápalem a chvatem vpravdě masa rykovským, velké a významné svou vědomou jednostranností. Nelze ani dosti zdůrazniti titul, titul právě Masarykův. Moderní člověk — toť jistě předmět vší moderní kultury, tudíž také bás nické literatury, a toť ovšem také Goethův Faust. Moderní člo věk a náboženství — toť problém právě Masarykův; dalo by se říci: faustovský problém Masarykův, kdyby tento výraz nesměšo val povážlivě to, v čem se jeví zásadní etnický rozdíl německého faustovství Goethova od českého boje o náboženství, boje Masa rykova. Proč byl veden ke Goethovi je patrno už z dřívějších vý kladů o jeho poměru k umění básnickému vůbec a ke Goethovi zvláště, a zde to praví slovy velmi charakteristickými, z nichž každé naznačuje již vše: „Chceme-li tedy seznat duševní stav moderního člověka, vyslechněme, co nám ten člověk praví ve své literatuře. Teologie a filozofie nemají pro nás ceny menší, ale umění a zejména umění slovesné mluví k nám bezprostředněji a vší životní plností, kterou se vyznamenává právě umění.“ Neméně charakteristické je pro Masaryka, že počíná své vý klady o básnických titánech ne Goethem, nýbrž Mussetem. Rozdílů básnické kvality nechce dbáti, ba odmítá podceňování Mus setova významu ve Vrchlického úvodu k Rollovi. Začíná Musse tem proto, že jeho zpověď podává ducha doby pravdivěji, bez prostředněji. Upřímnost životního vyznání zhodnocena jako dokument více než velikost básnicky mnohoznačného zobra zení, psychologická analýza nad básnickou syntézu — v tom je celý Masaryk. A Masaryk, zejména Masaryk příští, politický soudce Goethův, je také v tom, jak cítí s dítětem svého věku kl noucím svým polobožským učitelům a zhoubcům Goethovi a By ronovi. Následek je měřítkem hodnocení bezděčné příčiny, bás ník je přímo odpověden za to, co způsobí jeho dílo, kdežto podíl
197 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235249