MICHELLE RICHMOND
„Ale kdo myslíš, že to byl?“ „Nemám páru,“ opakovala. „Ale pořád myslím na rozhovor s tím chlápkem, co měl francouzský přízvuk.“ „Chlápek?“ „No jo, nemůžu si vybavit jeho jméno.“ „Jmenuje se Guy,“ pomohl jsem jí. „A jeho žena Elodie. On je advokát. Mezinárodní právo. Elodie je více-cosi na francouzským konzulátu.“ „Přesně. Pořád se mě vyptával na firmu, na moje případy, nakolik jsem vytížená. Pamatuju si, jak jsem mlela dokola o hodinách strávených v práci a jak nespím. Když jsem zmínila, že často večeříme až pozdě v noci, nesouhlasně se na mě podíval. To mě vyvedlo z míry. Je právník – copak sám taky někdy nepracuje dlouho do noci?“ Alice byla bledá. Unavená z nedostatku spánku a přemíry práce. Naložil jsem jí další kousek pizzy a posunul talířek k ní. „Divný, že?“ „Zpráva amicus curiae říká, že se jim oba líbíme, zdáme se oddaní manželství, ale mají obavy, že já věnuju moc energie a času práci. Podle Vivian je to obvyklý problém.“ „Jak moc pracuješ, do toho nikomu nic není, doufám, že jsi jí to řekla!“ Z výrazu Alicina obličeje ale bylo zřejmé, že nic takového nepověděla. „Vivian přinesla svůj výtisk Manuálu a založila stránku. Nejspíš mám blízko k porušení sekce 3.7.65, Hlavní pozornost. Ve stížnosti nešlo o to, že jsem porušila pravidla, ale informátor se obává, že jestli nedojde k zásahu, pravděpodobně takové porušení v budoucnu spáchám.“ „Informátor? Ježíši! Beru zpátky, co jsem řekl o gestapu!“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235130
manželský pakt Vtom jsem si ale uvědomil, že mě rozčiluje ještě něco jiného – s jakým klidným obličejem, jak smířeně a lhostejně mi Alice všechno sdělovala. „Nezdá se, že bys byla naštvaná,“ řekl jsem. „Jak to, že nemáš vztek?“ Znovu se zlehka dotkla náramku. „Upřímně řečeno, mám dojem, že mě ta věc zaujala. Všechno kolem Manuálu. Jakeu, oni to berou ohromně vážně. Musím si ho znovu přečíst.“ „A jaký tedy následuje trest? Příjemný oběd s Vivian? Řekl bych, že to mohlo dopadnout hůř!“ Zvedla ruku a upozornila tak na náramek. „Tohle je trest!“ „Nechápu.“ „Jak mi Vivian oznámila, ústředí rozhodlo, že jsem kandidátkou zralou na sledování.“ Konečně mi došlo, co říká. Vzal jsem ji za ruku a zblízka jsem si prohlížel náramek. Na dotek byl hřejivý a hladký. Po pozornějším prozkoumání jsem si všiml, že na spodní straně jsou po celém obvodu zasazeny zelené žárovičky. Vpředu, v místech, kde hodinky mívají ciferník, bylo drobným děrováním znázorněno písmeno P. „Bolí to?“ zeptal jsem se. „Ne.“ Připadala mi velmi klidná, téměř spokojená. Uvědomil jsem si, že se od příchodu ani jednou nezmínila o práci, jen v souvislosti s obavou Paktu, že věnuje zaměstnání příliš času. „Jak ho můžeš sundat?“ „Nemůžu. Vivian řekla, že se za patnáct dnů sejdeme znovu. Pak mi ho s nějvětší pravděpodobností odepne.“ „Co to dělá, Alice?“ „Nevím. Nějakým způsobem mě to monitoruje. Vivian říkala, že je to pro mě příležitost dokázat, jakou pozornost věnuju našemu manželství.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235130
MICHELLE RICHMOND
„GPS? Audio monitoring? Video? Panebože! Co oni vlastně tím sledováním myslí?“ „Video to není,“ řekla Alice. „To mi jasně vysvětlila. Ale GPS ano a možná taky audio. Vivian povídala, že náramek sama nikdy nenosila a není si jistá, co se s tím stane, když se odepne. Podle pokynů, které obdržela, mi náramek jednoduše měla nasadit, vysvětlit, proč ho nosím, a pak, po patnácti dnech, odejmout a vrátit ústředí.“ Pohrával jsem si s tou věcičkou, ale nepodařilo se mi zjistit, jak ji odepnout. „Nenamáhej se,“ řekla Alice. „Je na kartu. Má ji Vivian.“ „Zavolej jí,“ vybafl jsem nasupeně. „Ještě dnes večer. Nezajímá mě, že jsou Vánoce. Pověz jí, ať ti tu věc odepne. Je to absurdní!“ Alice mě ale překvapila. Zlehka přejela prsty po náramku. „Myslíš si, že se moc zabývám prací?“ „Všichni se moc zabývají prací. Jinak bys nebyla dobrá právnička. Stejně jako bych já nebyl dobrý psychoterapeut, kdybych nevěnoval práci pozornost.“ Ale sotva jsem domluvil, v duchu jsem rychle spočítal, kolik hodin jsem tento týden odpracoval já a kolik Alice. Uvědomil jsem si, kolikrát jsem já od té doby, co jsme spolu, nestihl přijít domů k večeři – ve skutečnosti jsem ji stihl pokaždé – a kolikrát se opozdila Alice; nedopočítal jsem se. Vzpomněl jsem si na její časná rána v kuchyni, jak prochází případy a telefonuje na východní pobřeží, zatímco já ještě ležím. Vybavil jsem si, jak během těch stále vzácnějších momentů, kdy jsme zůstali sami, pokaždé hledí na telefon, je myšlenkami jinde než u mě. Ať informátor na večírku vypozoroval cokoli, vůbec se nemýlil. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235130