MICHELLE RICHMOND
„Ale kdo myslíš, že to byl?“ „Nemám páru,“ opakovala. „Ale pořád myslím na rozhovor s tím chlápkem, co měl francouzský přízvuk.“ „Chlápek?“ „No jo, nemůžu si vybavit jeho jméno.“ „Jmenuje se Guy,“ pomohl jsem jí. „A jeho žena Elodie. On je advokát. Mezinárodní právo. Elodie je více-cosi na francouzským konzulátu.“ „Přesně. Pořád se mě vyptával na firmu, na moje případy, nakolik jsem vytížená. Pamatuju si, jak jsem mlela dokola o hodinách strávených v práci a jak nespím. Když jsem zmínila, že často večeříme až pozdě v noci, nesouhlasně se na mě podíval. To mě vyvedlo z míry. Je právník – copak sám taky někdy nepracuje dlouho do noci?“ Alice byla bledá. Unavená z nedostatku spánku a přemíry práce. Naložil jsem jí další kousek pizzy a posunul talířek k ní. „Divný, že?“ „Zpráva amicus curiae říká, že se jim oba líbíme, zdáme se oddaní manželství, ale mají obavy, že já věnuju moc energie a času práci. Podle Vivian je to obvyklý problém.“ „Jak moc pracuješ, do toho nikomu nic není, doufám, že jsi jí to řekla!“ Z výrazu Alicina obličeje ale bylo zřejmé, že nic takového nepověděla. „Vivian přinesla svůj výtisk Manuálu a založila stránku. Nejspíš mám blízko k porušení sekce 3.7.65, Hlavní pozornost. Ve stížnosti nešlo o to, že jsem porušila pravidla, ale informátor se obává, že jestli nedojde k zásahu, pravděpodobně takové porušení v budoucnu spáchám.“ „Informátor? Ježíši! Beru zpátky, co jsem řekl o gestapu!“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235130