Husité (Ukázka, strana 99)

Tatínek se po pivu taky musí procházet, ušklibovala se Bára.

Od televize na záchod a zpátky. Doufám, že tady mají záchody pěkně daleko. Jen ji zamrzelo, že klíče měl strážný v opasku. „Borku!“ zavolala polohlasem, ledva za sebou strážný zavřel dveře, a zaťukala na dubové dveře. „Báro, jsi to opravdu ty?“ zaslechla zevnitř Borkův hlas. „Jasně!“ „Co tu děláš?“ „Přišla jsem tě zachránit!“ Borek chvíli mlčel. „Jsi hodná, žes na mě nezapomněla,“ řekl pak, „ale tohle se ti nepovede. I kdybys mě dostala z vězení, jak utečeme z hradu?“ „Neboj se, já něco vymyslím,“ slíbila mu Bára. „Jak se tam máš?“ Borek se kysele uchechtl. „Jako ve vězení. Je tu tma, zima, vlhko, ještě mi nedali ani najíst a napít a bolí mě ruka. Aspoň že mě zatím nevyslýchali.“ „Vydrž!“ povzbudila ho Bára. „Už jde,“ zašeptala pak, když slyšela vrznout dveře, a skokem se ocitla na lavici. Než se strážný ve tmě rozkoukal, už znuděně kývala nohama a tvářila se jakoby nic. „Hlásím, že vězeň neuprchl,“ oznámila mu vesele. „Je vidět, že v tobě mám zastání. Hlavně na mě nezapomeň s večeří,“ pohladil ji po hlavě hlídač a Bára se vrátila do kuchyně.

Tentokrát dostala za úkol čistit zeleninu.

Jak jen to udělám? přemítala nad hromadou mrkve a snažila se udržet víčka otevřená, protože předchozí noci toho opravdu moc nenaspala a únava se ozývala. Asi budu muset večer hlídače Macha opít do němoty. Na Jižáku měli v osmém patře pana souseda Svobodu, který se taky občas opil do němoty, jak říkávala maminka. Paní Svobodová říkala ožral jako prase. Pan Svoboda pak zůstával spát dole pod poštovními schránkami, protože po schodech nahoru vylézt nedokázal a taky se nemohl trefit prstem do tlačítka u výtahu. Strašně chrápal a skoro nic ho nevzbudilo.

Bára ho tedy nikdy pod těmi poštovními schránkami spát neviděla, jen zaslechla, když se o tom maminka s paní Svobodovou bavily 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235090

na schodech, protože pan Svoboda tam prý chodil spát až pozdě v noci, a tatínek k tomu jednou poznamenal, že se panu Svobodovi nediví, že když už si má vybrat mezi dvěma opicemi, tak že volí tu alkoholovou, a maminka na to tehdy řekla, že by si měl před tím dítětem, čímž myslela Báru, dávat pozor na to, co říká.

Když bude hostina, bude tu spousta lidí a shon a mumraj, takže přeběhnout párkrát od vězení do kuchyně pro víno nebo pivo nebude těžké. Opít hlídače Macha do němoty je tedy úkol proveditelný.

Pak mu z opasku sebere klíč od Borkovy kobky a Borka osvobodí.

Musí mu přinést něco k jídlu, jak to, že mu nedali najíst? rozzlobila se. Ale co dál? vrátila se ke svým plánům. Borek má pravdu, dostat se z hradu bude těžké.

Ještě neměla mrkev oškrábanou, když se na nádvoří rozlehlo ržání koní a křik lidí a kuchařka je všechny vyhnala ven, aby přivítali pana Jindřicha. Který z těch po cestě zaprášených ozbrojenců to byl, Bára nepoznala, ale nádvoří bylo plné koní i lidí a na voze přijely také nějaké krásné paní v nádherných šatech zářivých barev a všichni se jim klaněli. Báře připadaly jako princezny z pohádky, a než se stačila vynadívat, kuchařka je zahnala zpátky do kuchyně a tady to začalo bzučet jako v úle, protože teď se teprve přípravy na hostinu dostaly do plného proudu, Bára musela míchat omáčky a rovnat koláče na velké dřevěné desky, aby je pak kuchtíci mohli odnést do hodovní síně, odkud až sem do kuchyně zaznívala veselá hudba, píšťaly a rolničky a zpěv a smích a Bára by se tam hrozně ráda podívala, ale už byl večer a bylo na čase začít opíjet hlídače. „Nemáme donést večeři strážným?“ zeptala se kuchařky, když se setmělo. „Ještě žes mi to řekla,“ zalomila kuchařka rukama. „Pro samou práci nevím, kde mi hlava stojí!“ Zase rychle připravila tři košíky a tři konvice, ale tentokrát do nich nenalila pivo, nýbrž víno. „Ten vězeň taky ještě nedostal jíst,“ připomněla Bára. „Vězeň? On je tam vězeň? No vždyť by tam jinak Mach neseděl,“ připamatovala si kuchařka. Přihodila do košíku kus okoralého 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235090

bochníku chleba. „Do toho džbánu mu pak naber vodu, teď bys to všechno nepobrala,“ ukázala jí na otlučený hliněný džbán na podlaze pod stolem. „A pospěš si, je tu plno práce.“ Bára vyběhla na nádvoří. Nebylo tu ani živáčka, jen okna paláce zářila do tmy a linula se z nich hudba a veselý křik. Bára zamířila rovnou k vězení a trochu se lekla, když se od zdi odlepil tmavý stín a přistoupil k ní. Bára s úžasem poznala paní Barboru, ale než se stačila na cokoliv zeptat, položila jí paní Barbora prst na rty, aby zůstala zticha. Byla oblečená úplně jinak, než si ji Bára pamatovala, měla na sobě ohnivě červené šaty s dlouhatánskými rukávy skoro až k zemi, jejichž kraje byly ozdobně vykrajované, ale ony to vlastně rukávy nebyly, protože byly až k rameni rozstřižené a vypadalo to spíš jako takové pláštíky, a pod těmihle šaty měla paní Barbora ještě jedny ze zlatého vzorovaného brokátu s úzkými rukávy a sukni těch vrchních červených šatů měla jedním cípem zastrčenou za ozdobný pás, aby pod ní byla vidět i ta spodní brokátová. Taky už si vlasy neskrývala pod bílou rouškou, ale měla je složitě učesané a ozdobené zlatou čelenkou. Byly černé jako uhel a paní Barbora vypadala jako filmová herečka. Bára nevycházela z úžasu. Myslela si, že paní Barbora patří ke kališníkům, a ona je na hostině u pana z Bechyně!

Paní Barbora se na ni tajuplně usmála, zase tak krásně mrkla, jako když mávne motýl křídlem, nadzdvihla víko konvice a něco do něj nasypala. Pak Báře ještě jednou ukázala, že má mlčet jako hrob, a splynula s tmou.

Co to tam mohla nasypat? přemítala Bára cestou přes nádvoří. A jak se sem dostala? Jak mohla vědět, že sem půjdu? Viděla mě tu odpoledne, když přijeli? Třeba chce hlídače Macha otrávit, napadlo Báru, ale nevěřila tomu. Viděla paní Barboru, jak ošetřovala Borka po bitvě, pamatovala si, jak starostlivě se na něj dívala, a nedokázala si představit, že by chtěla někoho zabít. A v těch rudých šatech, oblečená jako princezna, jí byla ještě povědomější.

Kde já jsem ji jenom... Nepřipomíná mi nějakou filmovou postavu?

Třeba... třeba Arwen z Pána prstenů, tu elfí princeznu? Ne, ta byla taková unylá, průsvitná... Koho tedy?

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235090