hadrů také ráda vydupala podřízenost svých rodičů. Jakou měla Jana chuť říct: „Pojďme si pro jednou nalít čistého vína. Ty přece taky někoho máš, Antoníne. Já kluka, který mi pomohl cítit se zase ženskou. Můžete to, prosím, respektovat, jako respektuju vaše volby já?“ Moct tak být upřímná, to by se jí ulevilo! Jenže by všechno rozbila. A to ona nedokázala. Telefon naposledy zazvonil, pak ztichl. „Já se vám omlouvám,“ řekla místo toho nahlas. „Draze se ztratila peněženka, podezírá syna. Je úplně v háji s nervama,“ vysvětlila, zatímco vytáhla mobil zpod šatů. Krátce zkontrolovala displej. „No jo, ale zavolám jí až po večeři.“ Lindin podezíravý výraz vystřídala úleva. „Ano, prosím tě.“ Jana vypnula telefon a hodila ho do kabelky. Zpátky k mořskému ďasu. K rodině. Ke lžím a úskokům. K výčitkám, těm morálním důtkám srdce.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235057