„Promiňte mi, proboha, promiňte mi,“ šeptá Ilona, zvedá se z kolenou a oprašuje si šaty. „Promiňte, promiňte…“ „Je hezký, že?“ profesor se rozpačitě usmívá a prstem s dlouhým ulomeným nehtem přejíždí po vrásčitém kmeni. Zakloní se dozadu a kochá se. Rozevřenými dlaněmi hladí neexistující listy. „Mějte se,“ couvá Ilona ke dveřím. „Očekávám vás na klinice,“ pokývne Leibe na rozloučenou, aniž od palmy odtrhne oči. Dveře se otevřou o vteřinu dřív, než se jich Ilona dotkne. Stojí v nich obrovská, tělnatá Gruňa, podávající jí plášť a klobouček. Iloně je jasné, že poslouchala za dveřmi. „Opravdu ordinuje profesor Leibe ve čtvrtek na klinice?“ zeptá se jí v přítmí chodby. „Volf Karlovič ze svého pokoje nevyšel už deset let,“ odpoví Gruňa. Génius. Volf Karlovič kroutí hlavou. Pokaždé je mu nepříjemné, když poslouchá podobná nadšená epiteta od pacientů a studentů. Kapacita… Co vás nemá! Malý chlapec stojící na břehu oceánu – tak se cítí ve vědě on sám. A nestydí se to přiznat z katedry, když hledí do široce rozevřených očí studentů. Jenom vy mě můžete zachránit. Běda, i tohle je lež. Organismus pacienta se zachraňuje sám. Lékař jen pomáhá, směruje jeho energii tam, kde je jí zapotřebí, a někdy zase odstraňuje nepotřebné, zbytečné, neschopné života. Cestu k uzdravení lékař a nemocný procházejí ruku v ruce, avšak hlavní part, rozhodující krok, je vždycky na pacientovi, závisí na jeho vůli k životu, na síle jeho organismu. Studenti vyšších ročníků, kteří už znají tajemství farmacie a mají za sebou několik elementárních chirurgických operací, se někdy odvažují s ním o tom přít. Roztomilá, sotva opeřená ptáčata… Není načase jít na univerzitu? Návštěva afektované dívky 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS235054