98
Jindřich Malšínský
Nedávno jednu dívku přepadli a připravili ji nejen o kabelku ale i o poctivost. Usmál se a řekl nou problém. Dovedl mě domů a já ho za odměnu pozvala na skleničku. Nakonec se ukázalo, že je příjemný společník a o tom, že není stydlín mě přesvědčil, když ručičky na hodinách byly na dvanáctce v zá krytu, a on mě sdělil, že se domů bojí, aby ho nepřapadli a…, usmál se a byla ruka v rukávě. Po ročním společném soužití jsme se rozhodli opravit zchátralý domek po jeho rodičích, který můj drahý pronají mal v domnění, že bude lepší se špatnými nájemníky než s žádnými. Opak byl pravdou a tak jsme se pustili do díla. Pracovali jsme po večerech a o víkendech, sem tam zaplatili brigádníky a do tří let jsme se nastěhovali do svého. Výhodou bylo, že jsme nemuseli utrácet za jídlo. Svátkem bylo večerní posezení při svíčce, bez televize a s pohárem dobrého vína. Po sezóně jsme jezdili na Lipno, když jsme našetřili mohli jsme si dovolit jet k Balatonu nebo k moři do Bibione. Byli jsme šťastni! Aby toho štěstí nebylo příliš, nedaleký rozvodněný potok zatopil přízemí domu a hned bylo kam dávat peníze. Když jsme se i z toho zpamatovali, postihla nás další živelná pohro ma. Oheň! Měla jsem noční, když mi z policejní ústředny volali, že v naší ulici vypukl požár, který se rozšířil na vedle stojící náš domek. Hasičům se podařilo požár zlikvidovat, ale manžel při vyprošťování zraněného souseda utrpěl popáleniny a musel být hospitalizován. Oprava obou domů trvala necelé tři měsíce, manžel po propuštění byl v lázních a já ubohá jsem neměla kde hlavu složit. Přístřeší mi poskytl váš azylový dům, naštěstí jen na krátký čas. Po návratu manžela z lázní jsme bydleli na nouzo vé ubytovně pro nepřizpůsobivé občany a silou vůle se nám
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234933
SVĚTLO NA KONCI TUNELU č. 23
99
podařilo vrátit do alespoň částečně opraveného našeho domu. Od té doby uplynulo v potůčku hodně vody. V zaslouže ném důchodu oba celoročně pracujeme ve zmíněné ubytovně pro dělníky, já jako správce zařízení a manžel v kantýně. Holky, babiččin pálivý perkelt byla jen předehra. Dohrou je, že tři z vás nastoupí u nás od prvního jako uklizečky, a dal ší od jara do podzimku na chatičkách u nedalekého rybníka. Ne nadarmo moje bába Kleopatra, ta otcovy strany, říká vala, že štěstí si jednou sedne i na vola a se smíchem dodáva la, proč zrovna my bysme měli být výjimkou.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234933
LAURA V životě jsem měla hodně známých, málo přátel a kamará dy bych spočítala na prstech jedné ruky. Mnohokrát jsem se přesvědčila, že kamarád je ten, který je s tebou, když všichni se od tebe odvrátili. A o tom bude moje celé dnešní povídání. Od mala jsem měla pocit, že musím každému pomáhat. Často se ukázalo, že o mou nezištnou pomoc nikdo nestojí Ve školce jsem klukům obvazovala koleno a když je to pře stalo bavit, tak jsem jim pohrozila, že zavolám sanitku a v ne mocnici poznají zač je toho loket. To zabralo, ale za chvilku žalovali paní učitelce, že tahle hra je nebaví a že by si chtěli hrát s traktorem. Ve škole jsem začala chodit do zdravotnického kroužku, ale po měsíci jsem tam zůstala sama, protože ostatní holky to nebavilo. V devítce jsem si na doporučení výchovné porad kyně podala přihlášku na zdrávku a oni mě zřejmě pro nedo statek sester vzali. Do prváku s námi chodil kudrnatý kluk, který když se dověděl, že bude zdravotní bratr, tak přestoupil na zemědělku, kde vzali každého. Při praktických cvičeních jsem byla ve svém živlu, všech ny práce, i ty nejméně příjemné jsem dělala s úsměvem, za tímco holky se jim vyhýbaly. Potácely se po chodbě, převalo valy žvýkačku z jednoho konce huby do druhého, a snažily se zašít na záchodě. Tam vydržely třeba hodinu. Když se po nich
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234933