Je zrzavá a rozcuchaná, klín má vyholený, ramena potetovaná, na řetízku kolem krku se natřásá šesticípá hvězda. Pohotově jsem ustoupil stranou. Dívka, která mi nevěnovala ani tu nejmenší pozornost, přiskočila ke dveřím, začala do nich mlátit a k tomu řvala: „Otevři, ty hajzle! No tak otevři!“ „Miláčku, uklidni se… zapřísahám tě!“ ozývá se za dveřmi s hranou pokorou. „Otevřííí!“ „Moc tě prosím! Pěkně prosím! Nebo se rozpláču…“ Námořník, postupující za mnou, sebral z teakové podlahy obě boty, prošel kolem dívky a gestem mi pokynul: „Tudy prosím.“ Vykročil jsem tedy za ním. Zabočili jsme do chodbičky, tam se otevřely dveře a v nich se objevila žena středních let v bílém froté ručníku. „Kdy tohle proboha přestane?!“ zvolala a výrazné židovské rysy její tváře se přiostřily. „Madam, je tu kuchař,“ oznámil jí námořník, ukrývající ruku s botami za zády. „Jaký kuchař?! A co je s Alessandrem? To už je zase nemocný?“ „Tohle je jiný kuchař, madam.“ „A jaký?“ zabodla do mě pohled černých očí. „Book’n’griller.“ „Tak to není moje starost,“ vyhrkla podrážděně, najednou zvedla hlavu a zaječela do plastového stropu: „Tak skončí už to někdy, nebo ne?!“ „Pojďme k misteru Josephovi,“ broukl námořník. Vydal jsem se za ním. Do stran se rozjely široké skleněné dveře a my jsme vstoupili do prostorného lodního salonu – všude béžový kožený nábytek, nízké orientální stolky a bonsaje. U šachového stolu sedí dva muži – jeden v kapitánské uniformě, druhý v hedvábném županu – a zuřivě hrají bleskové šachy. Na pohovce v měkkém kokonu se povaluje rozkošný klučík v jarmulce a s malými pejzy a na chytrém polštáři hraje OBOROBO-3. Námořník, který dál držel v ruce ty boty, přistoupil k hráčům šachu: 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234904
„Je tu kuchař, mister Joseph.“ „Ani sten, ani vzlyk!“ zamumlá opálený muž s ušlechtilou tváří, vrší jeden překotný tah za druhým a zběsile buší do tlačítka šachových hodin. Jeho partner, kapitán s černou bradkou, nezůstává pozadu. Vypadá to, jako by vždy táhli oba najednou. Můj dědeček stomatolog by asi řekl: jako roboti… Námořník mlčel. Chlapec na mě pohlédl a pronesl: „Dobrý den.“ „Dobrý,“ odpověděl jsem. Partie se překulila do koncovky. Joseph začal při každém tahu vyrážet vždy stejný zvuk, který má blecha identifikovala jako tamilské přitakání. Kapitán při hře ani nehlesl. „A je to!“ zařval Joseph. „Mat. Stih jsem to! Vittoria finale!“ „Fortissimo,“ zamumlal chlapec, aniž zvedl hlavu od své hry. Kapitán zastavil hodiny: „No jo, Josephe… Tvoje blecha je chytřejší než moje.“ „Ale ne vždycky! Ne vždycky!“ rozesmál se vítězoslavně muž s ušlechtilou tváří a teprve teď si mě povšiml: „Á, tak to jste vy? Vítám vás!“ „Dobrý den,“ uklonil jsem se lehce. „Takže je to tady…“ „Myslíte mě, nebo knihu?“ „Samozřejmě vás. Knihu tu máme už dávno.“ „Výborně, děkuju.“ Joseph vstal a protáhl se: „Tak to bysme měli – dvanáct ku sedmi. Měl bys tu svou blechu líp krmit, kapitáne!“ „Ale Josephe… Sám víš, že na pevnině jsem naposledy byl před třičtvrtěrokem. A vzdušnou krev ta má bleší babka nepije…“ „Musíme ti objednat novou blechu.“ „Ale kdo mi ji aplikuje?“ „No… však on se někdo najde. A nebuď protiva! Vždyť se všechno vede!“ A Joseph kapitána s viditelnou chutí mocně pleskl po tmavomodrém rameni. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234904
Ten už si nacpával dýmku. Joseph se obrátil ke mně a krásné opálené ruce strčil do kapes županu: „Jak jistě víte, oběd máme naplánovaný na sedmou. Pokud se na téhle opilé lodi nic nestane, tak to taky tak bude. Arik vás doprovodí do vaší kajuty.“ „Vy jste sem připlul kvůli grilování na knize?“ zeptal se chlapec. „Ano.“ „A proč?“ „Kvůli dědečkovi,“ odpověděl za mě Joseph. „Musíme sabovi dneska udělat radost.“ „A co budete grilovat?“ změřil si mě chlapec velmi inteligentníma očima. „To je tajemství, Avigdore,“ odpověděl znovu Joseph. Chlapec se odvrátil zpět ke svému chytrému polštáři. „Dáte si něco k pití?“ Joseph přistoupil k nízkému, ale prostornému baru. „Díky, před prací nepiju.“ „Ariku, doprovoď pána.“ Jenže sotva jsme se otočili ke vstupním dveřím, rozlétly se a do salonu vstoupila dáma ve froté županu. „Josephe, já už nemůžu!“ zazvonil její hlas mezi poháry v baru. „Rafael s Alicí už zase…“ „Vyliž mi prdel s Rafaelem a Alicí,“ přerušil ji Joseph, který si zrovna naléval do baňaté sklenice rum. „Slyšelas, miláčku? Vyliž mi prdel…“ „Ta ti nic nevylíže,“ konstatoval chlapec a jeho tvář náhle ozářil blankytný svit jemně mručícího polštáře. „Azochen vej…“ pronesla dáma a bezmocně svěsila paže podél těla. A přistoupila k baru. „Tak mi aspoň trochu něčeho nalej, ty můj ptáku nenahraditelná.“ „Ale samozřejmě, píčo moje zlatá.“ A Joseph jí začal nalévat cachaçu. Už když jsem ze salonu vycházel ven, pochopil jsem, že dnes budu číst pro velmi, ale velmi patriarchální židovskou rodinu. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234904