„Dědo, byl jsi úžasný,“ pochválila ho Amarylis. „To od tebe rád slyším, holčičko. Pojď rychle, než nám to všichni snědí,“ zavelel a jako malý kluk se rozběhl směrem k těm největším dobrotám. Slavilo se a slavilo, vytahovaly se nejrůznější historky, i přesto, že většina z nich možná měla zůstat dál pohřbená. Prostě klasická oslava se vším všudy. Amarylis však vrtalo hlavou, jak je možné, že nikde nevidí ani Kerese ani Matronu. „Že já vím, na co myslíš?“ pošeptal jí děda. „Počkej chvilku,“ zavřel oči, natáhl k ní jednu ruku a sám si s legračním gestem druhou položil na nos. „Myslíš na to, kde jsou ti dva protivové. Že mám pravdu?“ Amarylis lehce přikývla. „No, to víš, přijít mohli jen ti, kdo měli pozvánku. Ale že by se jejich někde zatoulala? To je ale nemilé,“ řekl a spiklenecky na ni mrkl. Vtom si Amarylis něco uvědomila. „Dědo! Tvůj prsten!“ nedostávalo se jí slov. „Pěkný, viď?“ řekl děda a promnul ho v prstech. „Nemusíš mít obavy, já už všechno vím. Vlastně pár obav by bylo na místě - aby na nás ještě zbyly ty největší dobroty,“ škádlil ji. Na klidu jí to ale nepřidalo, spíš naopak její obavy narůstaly. Konečně nastala tolik očekávaná chvíle večera: Emma a její vyhlášený dort. Na vroucí přání krále Aetona ho posypala barevnými konfetami a přidala spoustu svíček. Světla potemněla a Emma cupitala se svým velkolepým dortem v natažených rukách přímo k oslavenci. Samozřejmě se všichni obávali, jestli nezakopne. Naštěstí všechno klaplo na jedničku, dokonce ani jedna svíčka nezhasla. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234896