„Dědo, byl jsi úžasný,“ pochválila ho Amarylis. „To od tebe rád slyším, holčičko. Pojď rychle, než nám to všichni snědí,“ zavelel a jako malý kluk se rozběhl směrem k těm největším dobrotám. Slavilo se a slavilo, vytahovaly se nejrůznější historky, i přesto, že většina z nich možná měla zůstat dál pohřbená. Prostě klasická oslava se vším všudy. Amarylis však vrtalo hlavou, jak je možné, že nikde nevidí ani Kerese ani Matronu. „Že já vím, na co myslíš?“ pošeptal jí děda. „Počkej chvilku,“ zavřel oči, natáhl k ní jednu ruku a sám si s legračním gestem druhou položil na nos. „Myslíš na to, kde jsou ti dva protivové. Že mám pravdu?“ Amarylis lehce přikývla. „No, to víš, přijít mohli jen ti, kdo měli pozvánku. Ale že by se jejich někde zatoulala? To je ale nemilé,“ řekl a spiklenecky na ni mrkl. Vtom si Amarylis něco uvědomila. „Dědo! Tvůj prsten!“ nedostávalo se jí slov. „Pěkný, viď?“ řekl děda a promnul ho v prstech. „Nemusíš mít obavy, já už všechno vím. Vlastně pár obav by bylo na místě - aby na nás ještě zbyly ty největší dobroty,“ škádlil ji. Na klidu jí to ale nepřidalo, spíš naopak její obavy narůstaly. Konečně nastala tolik očekávaná chvíle večera: Emma a její vyhlášený dort. Na vroucí přání krále Aetona ho posypala barevnými konfetami a přidala spoustu svíček. Světla potemněla a Emma cupitala se svým velkolepým dortem v natažených rukách přímo k oslavenci. Samozřejmě se všichni obávali, jestli nezakopne. Naštěstí všechno klaplo na jedničku, dokonce ani jedna svíčka nezhasla. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234896
„Vím, na co teď všichni myslíte. Jak takový starý prďola dokáže sfouknout tolik svíček, že?“ Smál se král Aeton. „No, řeknu vám jedno, není to tak hrozné. Horší je všechny je zapálit.“ smál se král Aeton svým nakažlivým smíchem. Oslava to byla skutečně velkolepá. Někteří se pomalinku vytráceli a ostatní se s horoucím zapálením pustili do debat o politice, o spravedlnosti a nespravedlnosti a. Pokud tyto tlachy znáte, víte moc dobře, nakolik jsou zábavné. Proto se i dvě malé nezbednice, Amarylis a Serafin, potají vytratily pryč.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234896
Kapitola dvacátá čtvrtá
Ať žije divadlo! „Už toho mám tak akorát! Zničím tě, ty malá…!“ kula své nekalé plány Matrona. Ať dumala, jak dumala, nemohla přijít na to, jak princeznu zostudit, ponížit, srazit na kolena. Když vtom ji osvítil ďábelský nápad! „Děti! Milé říct nemůžu, protože to bych lhala a lhát se co? Musí jen velmi šikovně!“ zasmála se škaredě. „V pondělí bude přezkoušení. Pro ty natvrdlé z vás: kdo přezkoušením neprojde, nedostane se do dalšího ročníku. Přezkoušení bude naprosto ze všeho, co jste se kdy ve škole učily. Ovšem silně pochybuju, že naučily. V pondělí odevzdáte práci o sto stránkách pojednávající třeba o,“ zamyslela se, „třeba o goliónech. Tuto práci budete prezentovat před komisí složenou z nejlepších učenců široko daleko. A taky vás čeká test. Jak jsem už říkala zahrnující naprosto všechno. NA – PRO - STO,“ hláskovala záměrně pomalu a vychutnávala si strach svých žáků. „A mimochodem! Protože tu máme tak vzácného žáka jako je naše milá princeznička, jistě vám ráda půjde příkladem a napíše rovných dvě stě stránek! Její přezkoušení bude veřejné. A to v divadelní síni.“ Zákeřný plán byl upředen. Celý víkend se Matrona těšila, jak si na princezně Amarylis smlsne. Jak ji pokoří. Jenže nepočítala s Rodopim a jeho nekonečnou
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234896