Hypolita, patrona hrnčířů. Plačky šly vedle katafalku a naříkaly, skučely a rvaly si vlasy. Kostel byl plný významných lidí: přišli cechmistři z různých řemeslných cechů, městští radní i velká část členů Rady sta. Teď, po Guiamonině smrti, se o Estanyolovy nikdo nestaral a Bernat, vlekoucí za sebou syna, se jen obtížně protlačil davem, v němž se prosté smuteční oděvy darované Grauem mísily s hedvábím a kmentem, vzácným suknem z černé lněné příze, až k místu, kde spočívalo Guiamonino tělo. Dokonce mu ani nedovolili se se sestrou rozloučit. Během mše Arnau zdálky pozoroval zarudlé obličeje bratranců a sestřenice: Josep a Genís na sobě nedávali smutek příliš znát, Margarida, rovná jako svíčka, však nedokázala potlačit nepřetržité chvění horního rtu. Ztratili matku tak jako on. Vědí to o Madoně? prolétlo Arnauovi hlavou. Pak stočil pohled na obřadně se tvářícího strýce. Byl si jistý, že Grau Puig svým dětem o Madoně nepoví. Bohatí jsou jiní, říkali mu vždycky. Možná mají jiné způsoby, jak najít novou matku. A opravdu je měli. Zvlášť bohatý vdovec s velkými ambicemi… Doba smutku ještě ani nebyla u konce, a Grauovi už se začaly hrnout nabídky na manželství. A Grau se nerozpakoval o nich smlouvat. Konečná volba padla na Isabel, mladou a nepříliš půvabnou, avšak urozenou dívku, která se měla stát novou matkou Guiamoniných dětí. Grau uvážil přednosti všech nápadnic a vybral si jedinou, která byla urozeného rodu. Věnem přinášela titul, z něhož sice neplynul žádný výnos, majetek ani bohatství, ale díky němu mohl postoupit do společenské vrstvy, jež mu až doposavad zůstávala uzavřena. Co mu záleželo na ohromných věnech, kterými ho lákali někteří kupci v touze dostat Grauovo bohatství do rodiny? A barcelonským velmožům byl ovdovělý hrnčíř, byť byl sebebohatší, lhostejný. Jen Isabelin otec, chudý jako kostelní myš, neomylně odhadl Grauovy ambice a vytušil možnost spojení výhodného pro obě strany. A nemýlil se. „Jistě pochopíš,“ naléhal na Graua budoucí tchán, „že má dcera nemůže žít v hrnčířské dílně.“ Grau přisvědčil. „Ani že si nemůže vzít obyčejného hrnčíře.“ Grau se pokusil něco namítnout, ale tchán pohrdavě mávl rukou. „Graue,“ podotkl, „my urození se nemůžeme věnovat řemeslu, rozumíš? Nemusíme být nutně bohatí, ale to neznamená, že budeme vyrábět nádobí.“ My urození… Grau na sobě nedal znát, jak sladce mu zaznělo tchánovo my. Nehledě k tomu, že měl pravdu: který z barcelonských šlechticů vlastnil řemeslnickou dílnu? A tím spíš baron? Neboť od nynějška ho měli při obchodních 102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234824
jednáních a v Radě sta oslovovat „pane barone“… Pane barone! Copak může mít katalánský baron hrnčířskou dílnu? Díky Grauovi, který nadále zastával post cechmistra, Jaume snadno složil mistrovskou zkoušku a pak se s bývalým mistrem domluvil i o ostatním. Grau měl náramně naspěch, chtěl se totiž oženit s Isabel co nejdříve, jelikož se bál, že by si to ten rozmarný velmož ještě nakonec mohl rozmyslet. Budoucí baron neměl čas na dohadování a vyhlížení nejlepší nabídky. A tak se domluvili: Jaume se stane mistrem a Grau mu na splátky prodá dílnu a dům. Byl tu jediný problém: „Mám čtyři děti,“ řekl Jaume. „Už takhle vám tu sumu za prodej stěží zaplatím…“ Grau mu naznačil, aby přešel k jádru věci. „Nemůžu převzít všechny závazky, které v dílně máte: otroky, tovaryše, učedníky… A ještě je živit! Jestli to chci někam dotáhnout, musím si vystačit se svými čtyřmi syny.“ Datum svatby bylo pevně stanoveno. S pomocí Isabelina otce Grau získal honosný palác v ulici Montcada, kde bydlely nejurozenější barcelonské rodiny. „Dokud se nezbavíš dílny,“ varoval ho tchán, když vyšli z právě nabyté nemovitosti, „do kostela se nejde.“ Prohlédli si novou rezidenci odshora dolů. Baron blahosklonně přikyvoval a Grau v duchu počítal, kolik ho bude stát, aby celý ten prostor zaplnil. Za velkými vraty vedoucími na ulici se otevíral dlážděný dvůr. Naproti se nacházely stáje, které zabíraly převážnou část přízemí, vedle pak byly kuchyně a čeledník. Po pravé straně dvora bylo velké, nekryté kamenné schodiště vedoucí do prvního patra, kde se nacházely salony a hostinské komnaty. Nad nimi, ve druhém patře, byly panské ložnice. Palác byl z kamene a obě horní patra měla řadu gotických oken vedoucích do dvora. „Dobře,“ řekl Grau muži, jenž byl po dlouhá léta jeho pravou rukou, „zprošťuji tě závazků.“ Ještě téhož dne podepsali smlouvu a Grau s listinou pyšně předstoupil před tchána. „Už jsem dílnu prodal,“ oznámil. „Blahopřeji, pane barone,“ pronesl tchán a podal mu ruku. „Ale co teď?“ pomyslel si Grau, když osaměl. „Otroci nejsou problém, ty, kteří jsou co k čemu, si nechám a ostatní… půjdou na trh. Pokud jde o tovaryše a učedníky…“ Grau promluvil se členy cechu a výměnou za nevelké částky se mu podařilo porůznu rozmístit všechny své lidi. Ale co s bývalým švagrem a se synovcem? Bernat neměl v cechu žádnou hodnost, nebyl ani tovaryšem. Nikdo by ho v dílně 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234824
nepřijal, kromě toho to bylo zakázané. Chlapec se ještě ani nezačal učit, byla tu ovšem platná smlouva, a navíc… Nebude přece někoho prosit, aby přijal do dílny člověka se stejným příjmením, jako měla Guiamona. Celá Barcelona by se dozvěděla, že ti dva uprchlí nevolníci jsou jeho příbuzní, a dovtípila by se, že jim poskytl střechu nad hlavou. To se nesmělo stát. Teď, když se měl stát šlechticem… Nebyla snad šlechta nejzarytějším nepřítelem uprchlých nevolníků? Nevyvíjeli snad právě urození nátlak na krále, aby zrušil opatření dovolující nevolníkům utíkat z jejich panství? Co by tomu řekl jeho tchán? Jestli si bude celá Barcelona vyprávět o Estanyolových, může si o šlechtickém titulu nechat jenom zdát. „Vy půjdete se mnou,“ oznámil nakonec Bernatovi, který si už několik dní dělal starosti. Jaume, jakožto nový majitel dílny, nepodléhající už Grauovým rozkazům, si konečně mohl s Bernatem upřímně promluvit. „Neodváží se proti vám nic podniknout. Vím to, svěřil se mi s tím. Bojí se, že vyjde najevo, kdo vlastně jste. Já jsem na tom vydělal, Bernate. Tlačí ho čas, má tuze naspěch, chce všechny své záležitosti vyřídit ještě před sňatkem s Isabel. Ty máš podepsanou smlouvu týkající se Arnaua. Využij toho, Bernate. Přitlač toho nelidu ke zdi a pohroz mu, že půjdeš k soudu. Jsi dobrý člověk. Chtěl bych, abys pochopil, že všechno, co se mezi námi stalo za poslední léta…“ Bernat to chápal. A podle rady bývalého tovaryše se odvážil utkat se švagrem tváří v tvář. „Cože?“ křičel Grau, když se Bernat stručně zeptal „Kam a proč?“. „Kam budu chtít a na co budu chtít,“ hulákal Grau a nervózně mával rukama. „Nejsme tví otroci, Graue.“ „Nemáte na výběr.“ Bernat si musel odkašlat, než mohl pokračovat, jak mu poradil Jaume. „Můžu se obrátit na soud.“ Maličkého hubeného Graua vyvedla ta věta úplně z rovnováhy. Vyletěl ze židle jako rozzuřený kohout, ale Bernat nehnul ani brvou, ačkoli měl strašnou chuť odtamtud utéct. Švagrova hrozba soudem zněla ve vdovcových uších jako ozvěna. Měli se starat o koně, které musel Grau pořídit spolu s palácem. „Přece nebudeš mít prázdné stáje?“ prohlásil tchán jen tak mimochodem, jako by mluvil s hloupým dítětem. Grau v duchu počítal a počítal. „Moje Isabel vždycky jezdila na koni,“ dodal. 104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234824