102
Kulturní jazyky Předního východu
Literatura v alfabetě od 8. století
Rané dějiny lidstva
kých) a íránských jazyků datuje do doby kolem 2000 př. Kr. S menším souhlasem se setkává baltsko-slovanský základní mezijazyk, italicko-keltská jazyková jednotka a balkánský svazek sestávající z řečtiny, arménštiny, tocharštiny a albánštiny. Vzhledem ke starobylosti indoíránštiny a řečtiny lze pochybovat o tom, že mnohými používaná „řecko-árijská“ jazyková jednotka by v testu vycházejícím z rekonstrukce obou jazyků (jazykových skupin) vedla k něčemu jinému než právě ke gramatice a lexiku starého indoevropského jazyka – s vyloučením anatolštiny. Jednotlivé indoevropské jazyky se od sebe značně liší jak doloženým stářím, tak velikostí slovní zásoby. Dochované stáří není nutně vázáno na písemný charakter nějaké kultury, neboť ta se mnohdy předávala dlouhou dobu ústně prostřednictvím básnických děl. Písmo se dostalo do indoevropské jazykové kultury většinou zvenčí: mezopotamské klínové písmo k Anatolcům a Peršanům, mínojské lineární písmo k mykénským Řekům, k těm později foinícká abeceda, předaná dále Etruskům a Italikům, iberská abeceda ke keltským Iberům atd. Lze se domnívat, že řada indoevropských jazyků vymřela, aniž po sobě zanechala stopu. Jako první vstoupila do světla dějin anatolská jazyková větev. Již v 19. století př. Kr. se objevují indoevropsko-anatolská vlastní jména v klínopisných listinách asyrských obchodních poboček v Malé Asii. Velká říše Chetitů zanechala ve svých archivech tisíce klínopisných tabulek, které náležejí k nejrůznějším literárním žánrům – jde o záznamy, modlitby, státní smlouvy a diplomatickou korespondenci, zákony, rituální texty, mytická vyprávění – a obsahují také texty sepsané v jiných kulturních jazycích Předního východu, mezi nimi v příbuzných řečech luvijštině a palajštině. Jestliže chetitština mizí v katastrofickém období kolem roku 2000 př. Kr., luvijština používaná pro nápisy na monumentech („hieroglyfická luvijština“) pokračuje až do prvního tisíciletí př. Kr., kdy se s lýkijštinou, lýdštinou, kárštinou a několika jinými jazyky objevují noví zástupci anatolštiny. Anatolská jazyková větev „uschla“ ještě v antice. Její průkazně raná existence občas svádí k tomu, že se pravlast těch, kdo hovořili indoevropskými jazyky, hledá v Anatolii. Zda řečtina přináleží k větší jazykové větvi, nelze přímo zjistit. V palácové kultuře doby bronzové se s tabulkami opatřenými lineárním písmem B objevují první doklady starověké řečtiny, mykénštiny. Většina tabulek v Knóssu, Pylu, Thébách, Mykénách a jiných nalezištích spadá do 13./14. století, nový nález v Olympii zřejmě již do 16. století př. Kr. Použité slabičné písmo neodráží přesně mluvenou formu jazyka, jelikož se používalo pro účetní záznamy palácové správy a dokládá pouze omezený segment slovní zásoby. Po temných staletích bez písemných záznamů vzniká v 8. století literatura psaná alfabetou, u jejíž kolébky stojí monumentální homérské eposy. Co do hojnosti témat a motivů, jež nemá obdoby, v použití archaického jazykového dědictví a ukotvení v bohatých vztahových
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234608