slávě nevedou. Händel přechází do jiné tóniny, aby mohl hudbu obměnit, ale ony drsné rytmy se ozývají v orchestru dál a připomínají nám zřejmý didaktický účel díla. Pak přichází opakování části A – a s tím i možnost obdivovat zpěvákovy ozdoby a znovu si vychutnat ona zvukomalebná gesta. Orchestrace této první árie je velmi prostá: jen violoncello, kontrabas a cembalo (takzvané basso continuo) v recitativu, pak smyčce a hoboje v samotné árii. Stejně jako většina Händelových árií nepůsobí ani tato dojmem, že by hra orchestru byla nějak vynalézavá a že by proměnlivý zvuk nástrojů tak za taktem podtrhával hudební sdělení. Zde jde o poněkud mechanický proces, kdy smyčce a hoboje buď hrají společně, nebo se jednoduše střídají. V Händelových operách samozřejmě z orchestru zaznívají neobyčejné zvuky, ale ty jsou efektní právě tím, že jsou výjimečné. Orchestrace i formální výstavba árie mají upozornit na sólového zpěváka, jenž je nejdůležitější součástí celé struktury. Hudba árie duplikuje básnickou fantazii textu a snaží se napodobit přírodu a tím ji ovládnout. Händelovská opera je nenapravitelně triumfalistická: znovu a znovu nám v každé árii připomíná, že člověk je nadřazený světu přírody, kterou obývá. Vzhledem k tomu, že po formální stránce jsou si árie v Rinaldovi v zásadě podobné, je jejich výrazové rozpětí pozoruhodné. Když se objeví druhá strana (ti, kdo stojí proti křesťanskému vojsku), doprovází je nádherná jevištní výprava, ony „stroje a dekorace“, kterými se chlubil Aaron Hill: Argante vyjíždí branou ven z města v triumfálním voze. Bílé koně vedou ozbrojení Maurové. On předjede v doprovodu velkého počtu stráží, jezdců i pěších, sestoupí z vozu a obrátí se na Goffreda.
Opravdový vůz, včetně bílých koní, to vypadá vskutku opulentně; ale jeden dobový kritik poznamenal, že Argante ve skutečnosti vešel na scénu pěšky, takže možná došlo na úsporná opatření. Ať už to bylo, jak chtělo, k tomuto skvělému jevištnímu obrazu se nám dostává doprovodu v podobě zvuku nečekané barvy: v opeře se poprvé objevují trubky a bubny. Text árie Sibillar gli angui d’Aletto znovu je řadou živých obrazů; tentokrát zde syčí hadi bohyně Alléktó a hladově tu poštěkává šestihlavá Skylla. Hudba opět koná svou povinnost a ilustruje dění na jevišti: sykot hadů znázorňují vzhůru se ženoucí běhy v houslích a Skyllin štěkot zase líčí strohá, skákavá linka basu. Další příklad takové scénické hudby přichází krátce poté, když se
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS234402