Když jsem byla sama, hrávala jsem si ve stínu těch obřích stromů, hrabala jsem klacíkem kolem jejich kořenů, jestli nenajdu nějaké svlečené kůže cikád, šťouchala jsem do ztuhlé zlaté mízy, která vytekla z kmenů stromů, pozorovala jsem armády mravenců běhajících po kmenech vzhůru k vysokým větvím. Sloupávala jsem pláty kůry a stavěla domečky pro svinky a hlemýždě. Když byli doma bratr se sestrou, chodila jsem s nimi do buše a běhala jsem za psem. Považovala jsem ho za člověka, jako jsem já, myslela jsem si, že má stejné pocity. Byl mezi námi jediný rozdíl: já jsem cítila zimu a potřebovala jsem oblečení. Fascinovalo mě, že má oči jako já, stejnou barvu jazyka a na nohách vykrojené prsty. Ráda jsem se dívala, jak se mu ve spánku zvedá a klesá hrudník. Ráda jsem se dívala, jak pojídá mršiny, honí ptáky a kadí v lese. Dokonce jsem taky začala kadit v lese, protože poté, co jsem ho viděla, mi to nepřipadalo divné. Člověk, zvíře – zdálo se mi to stejné. Tehdy jsem své tělo vůbec nepovažovala za oddělené od těla psa, ledňáka, scinka nebo kočky, která jednoho dne v sestřině šuplíku na ponožky nějak vyplodila další těla, maličké verze sebe samé. A rozhodně jsem své tělo nepovažovala za oddělené od svého nového vědomí. Byly jedno a totéž, vědomí bylo tělesný počitek, stejně jako zrakové, hmatové nebo sluchové vjemy. Takže když jsem vědomí měla já, muselo je mít i všechno ostatní. Věděla jsem to – nikoli na základě úvah, ale protože to bylo zjevné. Když hlemýžď ucítil můj dotek, stáhl se. Když pták uviděl, že se blížím, odlétl. Když jsem obrátila na záda 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233679