František Kotleta tala Japonka střílet. Už k tomu neměla důvod – všichni nepřátelé v místnosti padli mrtví k zemi. „Prásk!“ U vchodu stál muž s obstarožní puškou a sledoval, co se uvnitř děje. Kulka z pythona jej odhodila do bláta před vchodem. „Nacumi, běž, kryju tě!“ křiknul jsem. Japonka skočila kotoulem mezi mrtvoly a po marastu z bláta, vody, krve a střev se sklouzla ven. Přes hlavu jsem jí přitom střílel po všem, co se mihlo na dohled. Nacumi se díky tomu snadno vyplazila ze srubu a hned zalezla za levou stěnu, do které se takřka okamžitě začaly zakusovat kulky. „Zatracená škoda, že tu není žádné okno,“ zaklel jsem a rozběhl se ke vchodu. Tam jsem se přikrčil ke zdi. „Jestli dobře počítám, je tu ještě šest chlapů a čtyři ženský,“ oznámil jsem, když jsem opatrně vystřelil zpoza zdi srubu a zpět slíznul několik kulek. Naštěstí přes silnou kulatinu, ze které srub stloukli, se žádná z nich nedostala. „Ještě že nemají pythony, to už bych byl nejspíš mrtvý,“ zašklebil jsem se, vyměnil věnečky v nábojových válcích, zaklapl je a v tu chvíli mi došlo, že jsem se radoval předčasně. „Pozor, granát!“ zařvala Nacumi. * * * Rozběhl jsem se zpátky do srubu. Přeskočil jsem mrtvoly, vyhnul se třem velkým špalkům, které místní osazenstvo používalo místo židliček, a skočil za stůl. Uklouzl jsem přitom po nějakém ma-
98
K_Polocas_rozpadu.indd 98
17. 7. 2017 2:45:14
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233580