98
K zavedení narcismu
otázek. Za prvé, jak bychom si měli představit obsazení světa ryze jáským zájmem: třeba na figuře „roztržitého vědce“, jehož pozornost je tak stržena zájmem o dílo, že je dezorientovaný v aktuální situaci? Nebo právě třeba jako člověka, zde zmíněného, který se tak soustředí na svou nemoc, že veškeré jiné zájmy jdou stranou? Ale nemohly by být veškerá „pozornost“ či „zájem“ jako takové v určitém ohledu vždycky libidinózními? Nad tím Freud přemýšlí v r. 1911 v své analýze Schrebera (Psychoanalytické poznámky k autobiograficky popsanému případu paranoie, SP 8, s. 203-263), kde si klade „otázku, zda máme obecné odpoutání libida od vnějšího světa považovat za dostatečně účinné, aby se jím dal vysvětlit ‚zánik světa‘, zda v tomto případě udržovaná jáská obsazení nepostačují, aby zachovala vztah k tomuto světu. Pak bychom museli buď předpokládat, že to, co nazýváme libidinozním obsazením (zájmem ze zdrojů erotických), se kryje se zájmem vůbec, nebo počítat s možností, že vydatná porucha v umístění libida může navodit také náležitou poruchu v obsazení já“ (Schreber, s. 255); tam, ještě v blízkosti Junga, váhá, ale v r. 1914 v Narcismu už by se vyslovil pro druhou možnost. Druhá otázka: zda Freud opravdu chápal paranoiu (a parafrenii) jako záležitosti libida nebo vůbec zájmu o svět, včetné zájmu jáského. Že to tedy nebyla náhoda, když mluvil od začátku stále jen o stažení libida. A opět u Schrebera se ukazuje, že Freud pojímal paranoiu jako sexuálně podmíněnou, a to potlačením homosexuálního sklonu, který se obrací ve stihomam, jenž pak může někdy znít jásky, mocensky, a tedy asexuálně.153 „Podobně jako nemoc znamená také stav spánku narcistní stažení pozic libida zpět k své vlastní osobě, přesněji řečeno do jediného přání – spát. Egoismus pudů /ne!, je psáno der Träume = snů/ do této souvislosti dobře zapadá. V obou případech vidíme /…/ příklady změn v rozložení libida v důsledku proměny Já“ (s. 136). Přichází hypochondrie. Mělo by to u ní být stejné, jako u nemoci. Ale žádný orgán u ní objektivně postižený není. Přesto, přesto „hypochondrie musí mít pravdu“ (s. 136), nějaké změny na orgánech být musí. Jaké? Freud na to jde oklikou. Hypochondrii by normálně počítal k tzv. aktuálním neurózám154, k těm nepřenosovým, spolu s úzkostnou neurózou /Angstneurose/ a neurastenií. Ale každá neuróza jako by obsahovala kousek hysterie, tj. té neurózy nejtělesnější (svými konverzemi). Na základě této nástavby 153 U nemocného Schrebera sice došlo k silné sexualizaci stihomamu až do přání změnit se v ženu a zažívat ženskou rozkoš pro spásu světa, ale obecně je podle Freuda počáteční průběh následovný: nepřijatelné „Já ho miluji“ se změní v proti-argument „Vždyť ho nenávidím“ a dál do „On mě nenávidí (pronásleduje)“, což odpovídá vnějšímu vjemu pronásledování: „Já ho přece nemiluji, vždyť ho nenávidím, protože on mě pronásleduje“ (na s. 247–248). – Schreber se stal i bodem roztržky mezi Freudem a Jungem. 154 Ty nemají kořeny v infantilních konfliktech, ale v aktuální situaci, v současné sexuální frustraci (viz podrobněji LP, heslo Névrose actuelle).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233502