21. Honzík dorazil v pátek dopoledne, otřískaným modrým trabantem. Hned po pohřbu, kterého jsem se neúčastnila. Venku mrzlo jen praštělo a zem byla parádně namrzlá. Zimní počasí, ve mně vyvolalo starou vzpomínku na tatínka. Procházíme se za městem a brodíme se závějí sněhu. Sníh je hluboký a mě se jde dost namáhavě. Pustím otcovu ruku, dívám se, jak jde přede mnou a pustím se za ním v jeho šlépějích. Když se obrátím, překvapí mě, že nejsou vidět moje stopy a zatahám tátu za rukáv. „Koukej tatínku, ztratila se ti holčička, jdeš sám!“ Sehnul se ke mně a vzal mě na ramena. „Ty moje Zlatíčko, co bych jen dělal, kdybych tě neměl!“ Od rána mě pobolívala záda a břicho. Tak mě manžel radši nechal doma. Hned ze dvou důvodů. Prvně abych se nerozrušila a podruhé abych někde neuklouzla. Nevlastní syn stál s malým zachumlaným uzlíčkem v náručí a ohromnou cestovní kabelou v pokoji. Jeho otec si na tu událost vzal dovolenou. Honza ji měl také. A to ještě příští celý týden. Položil brašnu na perský koberec a podal malého otci. Poté se otočil vůbec. Stála jsem jak přimražená. Kdysi mě urazil, ani ruku mi nepodal. Dnes ano. „Nezlobíte se, Simono?“ Dokonce mě oslovil a díval se na mě mandlovýma očima, v nichž prosvítaly zelené tečky. Má oči jako tygr, napadlo mě a stiskla jsem podávanou ruku. Nevím proč se mi z jeho pohledu stáhl žaludek. Ucítila jsem zajiskření. Zajímalo by mě, zda jsem to cítila jen já, nebo zda to bylo vzájemné. „Ne. Přijměte upřímnou soustrast.“ „Nebudeme vám tady s malým vadit?“ „Jste tu přece doma.“ To si budeme celou dobu vykat? To bude soužití. Mohla bych mu nabídnout tykání, jsem přece žena, ale on je o dvanáct let starší a taky je to
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233478