rentu, která se k obrazům váže. Jak už jsem řekl dříve, ta renta je určena na údržbu obrazů, na rozšiřování sbírky a zajištění vhodných prostorů pro vystavení nebo uložení obrazů.“ Strýc byl už očividně unavený. Tamara tušila, jak pro něj musí být tato situace těžká. Pochopila by, kdyby své rozhodnutí změnil. To ale neměl strýc v úmyslu. „Pro jistotu jsem to všechno ošetřil v závěti. Pokud by Sergej své závazky neplnil, znamenalo by to krácení jeho dědického podílu v tvůj prospěch. Jemu jsem to řekl také a příliš se mu to nelíbilo.“ V ten moment začal na strýcově stole vyzvánět telefon. Strýc se Tamaře omluvil a začal vyřizovat nějakou právní záležitost. Tamara využila přestávku a zadívala se na svůj nejoblíbenější obraz. V duchu obraz generála Kirova oslovila: „Pane generále, pořád nemůžu uvěřit tomu, že váš obraz bude patřit mně. Popravdě, toužila jsem po tom od dětství, ale přesto jsem z toho překvapená.“ Tamara se zadívala na obraz a v duchu se vrátila o víc než dvacet let zpátky. Byla s dědečkem v obrazárně v Kirovovu. Zkoumala obraz generála a všimla si něčeho zajímavého, něčeho úplně nového a nečekaného. „Dědečku, tady je pavouk,“ volala na dědečka přes celou místnost. „Tak to budu muset Nikitovi vyčinit, že tady pořádně neuklidil,“ odpověděl dědeček poklidně. „Ale ten pavouk je namalovaný. Generál ho má namalovaného na rukávu.“ „Ale prosím tě, holčičko. To se asi pleteš,“ řekl dědeček se smíchem, ale přesto se šel na obraz podívat. „Tak ukaž, kde vidíš toho pavouka.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233473