rentu, která se k obrazům váže. Jak už jsem řekl dříve, ta renta je určena na údržbu obrazů, na rozšiřování sbírky a zajištění vhodných prostorů pro vystavení nebo uložení obrazů.“ Strýc byl už očividně unavený. Tamara tušila, jak pro něj musí být tato situace těžká. Pochopila by, kdyby své rozhodnutí změnil. To ale neměl strýc v úmyslu. „Pro jistotu jsem to všechno ošetřil v závěti. Pokud by Sergej své závazky neplnil, znamenalo by to krácení jeho dědického podílu v tvůj prospěch. Jemu jsem to řekl také a příliš se mu to nelíbilo.“ V ten moment začal na strýcově stole vyzvánět telefon. Strýc se Tamaře omluvil a začal vyřizovat nějakou právní záležitost. Tamara využila přestávku a zadívala se na svůj nejoblíbenější obraz. V duchu obraz generála Kirova oslovila: „Pane generále, pořád nemůžu uvěřit tomu, že váš obraz bude patřit mně. Popravdě, toužila jsem po tom od dětství, ale přesto jsem z toho překvapená.“ Tamara se zadívala na obraz a v duchu se vrátila o víc než dvacet let zpátky. Byla s dědečkem v obrazárně v Kirovovu. Zkoumala obraz generála a všimla si něčeho zajímavého, něčeho úplně nového a nečekaného. „Dědečku, tady je pavouk,“ volala na dědečka přes celou místnost. „Tak to budu muset Nikitovi vyčinit, že tady pořádně neuklidil,“ odpověděl dědeček poklidně. „Ale ten pavouk je namalovaný. Generál ho má namalovaného na rukávu.“ „Ale prosím tě, holčičko. To se asi pleteš,“ řekl dědeček se smíchem, ale přesto se šel na obraz podívat. „Tak ukaž, kde vidíš toho pavouka.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233473
„Tady na rukávu, ale je vidět, jen když trochu přimhouřím oči. Pak úplně vystoupí z těch květin a je vidět úplně jasně.“ Dědeček si musel vzít židli a k obrazu si sednout. Nejdřív nic neviděl, ale po chvíli mžourání na obraz udiveně zvolal: „Vidím ho! Je tam pavouk! Úplně zřetelně vystupuje z toho vzoru!“ „Jak je možné dědečku, že se takhle objeví? Obraz jsem si prohlížela už mnohokrát a nikdy jsem si ho nevšimla.“ „Já si ten obraz prohlížím již víc než šedesát pět let a také jsem si toho nevšiml. Ty máš výhodu, že jsi tak maličká, máš ten rukáv přímo před očima,“ říkal dědeček zamyšleně a usadil si Tamaru na klín. „Podobné obrazy se nazývají stereogramy a měly být objeveny někdy na konci devatenáctého století. Jak je ale vidět, lidé je znali a dokázali vytvořit mnohem dříve. To je velice zajímavé,“ dědeček se odmlčel a Tamara se bála, že začne dumat a ona se už víc nedozví. Proto naléhala: „Jak je možné, že toho pavouka chvíli vidím a chvíli nevidím?“ „Je to optický jev. Ten vzor na rukávu je nakreslený tak, že se v něm skrývá další obrázek. Asi ti to nedokážu správně vysvětlit. Ale až budeš větší, zjistíš si vysvětlení sama, to už pro tebe bude pochopitelné,“ snažil se dědeček o vysvětlení. A pak dodal: „A víš, co si domluvíme? Ten pavouk bude naše tajemství. Nikomu o něm neřekneme. Domluveno?“ „Domluveno!“ zvolala Tamara radostně a pro tu chvíli se tajemným pavoukem přestala zabývat. Později se k němu vracela vždy, když si obraz prohlížela. Už přesně věděla, jak jeho obraz vyvolá z květinového vzoru. Stačilo se upřeně dívat doprostřed vzoru a trochu přimhouřit oči. A pavouk tam byl! 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233473
Tamara se vymanila z myšlenek a s úlekem se vrátila do reality. „Ten obraz na mě působí jako most do minulosti. Jakmile se na něj dívám, přesunu se o dvacet let zpět a současnost vůbec nevnímám. Musím si na to dávat pozor. Lidé by mě mohli považovat za blázna,“ pomyslela si. Strýc právě ukončil svůj telefonický hovor a to Tamaru přinutilo vymanit se ze zajetí minulosti. Naposledy mrkla na pavouka a už tam opět seděla inteligentní mladá lékařka, u které se nedalo předpokládat nějaké romantické smýšlení o mostech do minulosti. Strýc pokračoval v rozhovoru: „Omlouvám se za vyrušení. Jednalo se o naléhavý telefonát. Ale v podstatě jsem ti řekl vše, co jsem plánoval. Ještě jsem ti chtěl poděkovat za to, že ses zúčastnila Sergejovy svatby. Vím, že jste spolu měli nějaký problém. Obával jsem se, že odmítneš jít na svatbu.“ „To bych neudělala, už kvůli tetě a kvůli tobě. A ten problém se Sergejem je doufám už vyřešený.“ „To jsem rád. A teď, když máme všechny závažné záležitosti vyřešené, bych se rád dozvěděl, jaké máš plány do budoucna, jak si představuješ svůj život.“ Téma budoucnosti nebylo pro Tamaru vůbec jednoduché. S určitým zaváháním odpověděla na strýcův dotaz: „Chtěla bych pracovat v nějaké prestižní nemocnici a zároveň se zabývat vědeckou činností. Při studiu a i potom, když jsem pracovala ve fakultní nemocnici v Moskvě, jsem byla externí členkou vědeckého týmu profesora Suvarina. Vědecká činnost mě velice zajímala. Práce v kolektivu tak inteligentních lidí pro mě byla velice inspirující. Tatínkovou smrtí ale vše skončilo. Profesor Suvarin mě tenkrát 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233473