Př ípad Mář í Magdaleny
„Zajímalo by mě, co zjistíte o paní Rogersové. A rád bych se také dozvěděl, jaké otisky se podařilo vašemu muži sejmout v hotelovém pokoji slečny Ruskinové.“ „V tomto případě otisky snímala žena, pane Holmesi,“ opravil ho inspektor upjatě, dotkl se klobouku a pokynul mi hlavou, načež za sebou zavřel dveře. S Holmesem jsme na sebe pohlédli a humbuk a pozdvižení uplynulých dvou dní se ve ztichlém domě usadil jako prach z vyklepaného koberce. „Holmesi.“ „Russellová.“ Souhlasně přikývl a oba jsme se vrátili k ponurému úklidu, tentokrát v laboratoři, kde jakoby zázrakem substance z rozbitých kádinek a nádobek nevytvořily výbušné, korozivní nebo jedovaté směsi. Navlékli jsme si tlusté rukavice, avšak do odpoledne, kdy Holmes vysypal do koše poslední lopatku střepů, jsme stejně měli ruce od krve. Prozkoumali jsme svá zranění, vyhodili do koše nejen rukavice, ale také smeták a lopatku a pak jsme prudce zabouchli víko. „Poobědváme venku, Russellová. Oběma nám prospěje čerstvý vzduch a podnětná konverzace oproštěná od roztříštěných zkumavek, bělovlasých výstředních stařen a inspektorů Scotland Yardu.“ Přesunuli jsme se z domu na místo, na němž byla pozoruhodná pouze jeho nedostupnost a nezáživný výhled, a naservírovali jsme si mé tlusté sendviče (paní Hudsonová už vzdala snahu naučit mě krájet chleba a maso na tenké plátky) a dvě sklenky medového vína. Léto bylo toho roku velmi příznivé – dost slunečné na to, aby usušilo seno, ale zároveň dost deštivé na zavlažení polí. Za měsíc se budu muset vrátit na Oxford, kde budu trávit polovinu každého týdne. Moc času nám nezbývalo. Lehla jsem si na záda a sledovala tenký mráček nehybně visící na obloze, zatímco Holmes ukládal věci zpět do ruksaku. Dorothy Ruskinová, silná žena, která si uměla ostatní snadno znepřátelit. Její sestra, osamělá vdova odsouzená k péči o matku ve zchátralém domku.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233310