Př ípad Mář í Magdaleny
„Zajímalo by mě, co zjistíte o paní Rogersové. A rád bych se také dozvěděl, jaké otisky se podařilo vašemu muži sejmout v hotelovém pokoji slečny Ruskinové.“ „V tomto případě otisky snímala žena, pane Holmesi,“ opravil ho inspektor upjatě, dotkl se klobouku a pokynul mi hlavou, načež za sebou zavřel dveře. S Holmesem jsme na sebe pohlédli a humbuk a pozdvižení uplynulých dvou dní se ve ztichlém domě usadil jako prach z vyklepaného koberce. „Holmesi.“ „Russellová.“ Souhlasně přikývl a oba jsme se vrátili k ponurému úklidu, tentokrát v laboratoři, kde jakoby zázrakem substance z rozbitých kádinek a nádobek nevytvořily výbušné, korozivní nebo jedovaté směsi. Navlékli jsme si tlusté rukavice, avšak do odpoledne, kdy Holmes vysypal do koše poslední lopatku střepů, jsme stejně měli ruce od krve. Prozkoumali jsme svá zranění, vyhodili do koše nejen rukavice, ale také smeták a lopatku a pak jsme prudce zabouchli víko. „Poobědváme venku, Russellová. Oběma nám prospěje čerstvý vzduch a podnětná konverzace oproštěná od roztříštěných zkumavek, bělovlasých výstředních stařen a inspektorů Scotland Yardu.“ Přesunuli jsme se z domu na místo, na němž byla pozoruhodná pouze jeho nedostupnost a nezáživný výhled, a naservírovali jsme si mé tlusté sendviče (paní Hudsonová už vzdala snahu naučit mě krájet chleba a maso na tenké plátky) a dvě sklenky medového vína. Léto bylo toho roku velmi příznivé – dost slunečné na to, aby usušilo seno, ale zároveň dost deštivé na zavlažení polí. Za měsíc se budu muset vrátit na Oxford, kde budu trávit polovinu každého týdne. Moc času nám nezbývalo. Lehla jsem si na záda a sledovala tenký mráček nehybně visící na obloze, zatímco Holmes ukládal věci zpět do ruksaku. Dorothy Ruskinová, silná žena, která si uměla ostatní snadno znepřátelit. Její sestra, osamělá vdova odsouzená k péči o matku ve zchátralém domku.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233310
L AU R I E R . K I N G OVÁ
Plukovník na odpočinku, jeho nepřítomný syn a kdokoli, s kým se možná v Londýně setkala. Pak tu byli dva Arabové a jejich řidič v černém sedanu a osoba, která nám obrátila dům naruby. Trochu jsem se posunula, abych uhnula před ostrým kamenem pod lopatkou, a do nohy mě udeřil jeden z rohů krabičky, již jsem si uložila do prostorné kapsy kalhot. Natáhla jsem nohu a zašmátrala pro ni. Nejsem hrabivý člověk – někteří by dokonce řekli, že jmění, které jsem zdědila po rodičích, bylo pro mě škoda. Tenhle artefakt mě však uchvátil způsoby, jež jsem sama nedokázala vysvětlit. Pozorně jsem se na ni zahleděla. Ocas páva byl vykládaný lapis lazuli a jakýmisi zelenými kamínky. Jadeit? Tyrkys? Položila jsem si ji na břicho, překryla ji dlaněmi a se zavřenýma očima jsem se hřála na slunci. Musela jsem na okamžik zadřímat, protože mě vylekalo, když Holmes promluvil. „Mám vás zde zanechat, Russellová? V náručí spánku, té soucitné chůvy přírody10?“ Usmála jsem se a rozkošnicky se na kamenné zemi protáhla. Holmes chytil padající krabičku a podal mi ji, sotva jsem se znovu posadila. „William Shakespeare musel trpět nespavostí,“ konstatovala jsem. „Jeho přehnaně láskyplná fixace na spánek hraničí až s posedlostí. Něco podobného může způsobit pouze jeho nedostatek.“ „Hladovějící muž snící o jídle? Připomínáte mi sousedku Sarah Chessmanové, jak ze sebe touto odbornou hantýrkou chrlila moudra o traumatických zážitcích a neurózách.“ „Napadá vás někdo kvalifikovanější než já, co se chrlení psychologické hantýrky týče?“ zamumlala jsem a pak si povzdechla, přijala jeho ruku a nechala se vytáhnout na nohy. Tolik k úniku z reality. „Co teď, Holmesi?“ zeptala jsem se bez dalších průtahů a vzala ho za ruku. „Já si hodlám užít příjemnou procházku po okolí. Cestou si vychutnám několik šálků čaje a sklenic piva, zatímco vy se budete hrbit nad 10
William Shakespeare: Jindřich IV. (pozn. překl.).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233310
Př ípad Mář í Magdaleny
tím útržkem starověkého papíru. Věřím, že dnes večer budou mé oči i páteř v mnohem lepším stavu než ty vaše,“ prohlásil samolibě. „A na každé zastávce nadnesete téma našich pátečních nezvaných hostů, je to tak?“ Úkosem na mě pohlédl a usmál se. „S úlevou shledávám, že se vám navrací zdravý rozum. Vaše páteční chování mě trochu znepokojilo, to nebudu popírat.“ „Ano. Pátek nebyl dobrý den,“ souhlasila jsem lítostivě. „Povězte mi, Holmesi, co stálo za tím výronem vševědoucnosti, kterým jste Lestrada zahrnul? Co jste v sobotu ráno objevil? Něco z toho mi je jasné – našel jste stopy a vlasy – a předpokládám, že tvrzení o kašmírové šále a kabátu z velbloudí vlny jste založil na nalezených vláknech.“ „Ano, obojí si totiž odložil přes nohu převráceného kuchyňského stolu v místě, kde je povrch zdrsnělý od doby, co se nám ho pokusilo sežrat to obrovské štěně starého Willa. Důlky na podlaze způsobil uvolněný hřebík v podpatku boty, což se u kvalitní obuvi nestává. To, že byli oba praváci, bylo možné odvodit ze způsobu a směru, jakým shazovali věci z polic, z úhlu zářezů nožem – objevil jsem hned dva – v nábytku, z umístění žebříku, který postavili tak, aby pravou rukou dosáhli na nejvzdálenější knihy na policích, a z toho, jakou nohou na něj nastupovali. Na spodních příčkách jsem mimochodem objevil zvláštní šmouhy od bláta, jež bylo po jejich odchodu stále vlhké. Nepochází odsud, tudíž se jim muselo na boty dostat někdy během dne. Lehká půda se žlutohnědým štěrkem.“ „Provedete analýzu?“ „Ano, jakmile opět zprovozním mikroskop. Nicméně ze vzorku samotného nic nepoznám, bude pro nás mít cenu teprve ve chvíli, kdy objevíme zdroj, s nímž ho srovnáme.“ „A ti muži? Řekl jste, že jejich vůdce měl šedivé vlasy a seděl celou dobu v autě.“ „Ano, to bylo zcela zřejmé. Zprvu jsem nechápal, proč ti dva džentlmeni chodili dovnitř a ven mnohem častěji, než si množství odcizených předmětů vyžadovalo. Potom jsem narazil na šedivý vlas, asi
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233310