„Hanči mě požádala, abych ti dala tohle,“ šla hned k věci Bára, protože to nepříjemné poslíčkování chtěla mít co nejdřív za sebou. Podala Vojtovi šátek a Vojta dojetím ztratil řeč. „Na rozloučenou,“ dodala rychle Bára, aby se Vojta nezačal moc radovat. Vojta k ní s leknutím obrátil oči a Bára měla dojem, že skoro slyšela, jak mu to zlomilo srdce. Chtěl něco říct, ale nedokázal to. Musel si sednout do trávy, která začínala vlhnout nočním chladem. Bára si sedla vedle něj. „Hanči mi řekla, že tě miluje, ale že si tě nemůže vzít,“ pokračovala. „Ten šátek máš na památku.“ Vojta pořád mlčel. Bára ho pohladila po paži, ale jako by se dotýkala sochy. Vojta bez hnutí a nevěřícně hleděl na šátek, který držel v rukou, a Bára se začínala bát, co s ním je. Jestli se třeba samým smutkem nepomátl. Znovu ho pohladila. „Vojto, řekni něco!“ zaprosila. Vojta zavrtěl hlavou. „Já nemůžu,“ zašeptal sotva slyšitelně. Pak bylo hrozně dlouho ticho, protože Bára už si netroufla promluvit, jenom Vojtu hladila po rameni. „Vždyť já bych ji uživil, kdyby ji Kučera vydědil,“ ozval se po nějaké době Vojta. Měl úplně vyhaslý hlas. „Mám dvě ruce, dvě nohy, práce se nebojím...“ Báře přišlo divné, že šestnáctiletý kluk mluví
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233196