Klasicismus > Palladianismus
Oblast: Anglie a Amerika Období: 18. století Charakteristické prvky: „jednota celku“; chrámové průčelí; „přirozená“ úprava parků a zahrad; veřejné budovy; architektura typových domů; implicitní řád V roce 1715 publikoval architekt Colen Campbell (1676–1729) první díl knihy Vitruvius Britannicus, slavný architektonický manifest, v němž zdokumentoval soudobou architekturu v Británii a pokusil se zformulovat a kodifikovat specificky britský architektonický styl. Campbellovým vzorem byl manýristický architekt Andrea Palladio, proslulý svými benátskými vilami z poloviny 16. století (viz str. 68). Věhlas Palladiova díla pronikl do Anglie již o století dříve: Inigo Jones Palladiovy stavby studoval na vlastní oči v roce 1610 a vrátil se s několika mistrovými návrhy. Jones vše, co se od Palladia naučil, vložil do několika svých staveb, mimo jiné i do londýnských domů Banqueting House ve Whitehallu (1619–1622) a Queen’s House v Greenwichi (započ. 1616). Úzké spojení Jonesova palladianismu se dvorem Jakuba I. Stuarta (vládl 1603–1625) a jeho syna Karla I. Stuarta (vládl 1625–1649) jej však s počátkem občanské války uvrhlo v nemilost. Sir Christopher Wrenn si Jonese velmi vážil, ale jeho barokní architektura se od té Jonesovy lišila jak teoretickými východisky, tak formou. I když Campbell Wrenovo dílo i dílo sira Johna Vanbrugha ve své knize Vitruvius Britannicus představil, kritizoval jejich vědomou extravaganci a stavěl se na stranu racionálních myšlenek realizovaných Palladiem a Jonesem, kterého prohlásil „britským Vitruviem“. Campbellovy myšlenky ovlivnily 3. hraběte z Burlingtonu Richarda Boylea, jenž si architekta přibližně v roce 1718 najal, aby přetvořil fasádu jeho domu na Piccadilly v Londýně. Burlington již dříve pobýval v Itálii a rozhodl se tam cestovat znovu, protože chtěl zformulovat svou vlastní filozofii architektury. Římské
stavby však nestudoval přímo, jako tomu bylo v případě Palladiova díla, ale opíral se o Palladiovo pojednání I quattro libri dell’architettura (Čtyři knihy o architektuře; 1570), které obsahuje systematický přehled starověkých římských budov i odvozená architektonická pravidla. Burlington a jeho aristokratický kroužek se cítili být obrozenci doby císaře Augusta, protože své architektonické kořeny spatřovali – prostřednictvím autentických interpretací Palladia a Jonese – právě v antice. Ba co víc, Burlington a jeho kroužek svůj architektonický styl definovali v konceptech harmonie, proporcí a účelnosti, které (jak věřili) mohou pochopit jen jedinci „ušlechtilého“ cítění – to aby se zamezilo napodobování nižšími sociálními vrstvami. Burlingtonova vila Chiswick House v Londýně (dokončena v roce 1729), postavená podle vzoru Palladiovy vily Rotonda (1566–1570), představuje syntézu jeho filozofie architektury. Když pak Campbell upadl v nemilost, začal Burlington spolupracovat s Williamem Kentem (1685–1748), s nímž se stali úspěšnými partnery. Byli si svého času tak blízcí, že soudobý kritik Horace Walpole označoval Kenta za „pravého kněze“ Burlingtona, kterého nazýval „Apollónem umění“. Kent byl však kreativní silou sám o sobě a díky němu a dalším architektům se palladianismus stal na několik desetiletí preferovaným architektonickým slohem britských aristokratů.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS233036